Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani (1)

Od konce 30. let 20. století se „žabí muži“ říkalo prvním italským vojenským potápěčům – při plavání pod vodou vykopávali nohama podobně jako žáby, případně jejich ploutve připomínaly končetiny obojživelníků. Svou verzi vzniku pojmenování dal k dobru i člen americké tajné potápěčské skupiny organizované v rámci zpravodajské služby OSS (Organization of Stragegic Services) John Spence, podle jehož vzpomínek jej kdosi viděl vynořovat se z vody při testování zeleného nepromokavého obleku s velkou kapucí od firmy Dunlop, a vykřikl: „Hej, žabí muži!“. Název se postupně přenesl i na Spenceovy spolubojovníky. 

Muži devatera řemesel

Obecně lze říci, že jako žabí muži se označují členové elitních vojenských, případně policejních jednotek, kteří jsou experty především na diverzní boj ve vodě; zvládají ale i akce ve vzduchu a na souši. Kromě základního vojenského výcviku absolvují ještě potápěčské a také odborné technické kursy (kladení min a odstraňování náloží, útok proti hladinovému či ponornému plavidlu, znalost odposlouchávacích zařízení a podobně).

Zájemci se rekrutují obvykle z členů námořnictva, kteří zvládnou velmi náročné psychické i fyzické vstupní testy a úspěšně dokončí mnohaměsíční intenzivní výcvik. Vzhledem k charakteru akcí, do nichž jsou elitní námořní bojovníci nasazováni, není divu, že oficiálních informací o nich je pomálu a pečlivě cenzurovaných; stejně velení šetří i s informacemi o konkrétních jednotkách. 

Inspirace u rybářů

Vojenské akce ve vodě mají tradici už od antiky, nicméně na významu získaly až ve 20. století; kupříkladu v listopadu 1918 dva italští vojáci s pomocí řiditelného torpéda vyhodili do vzduchu rakousko-uherskou válečnou loď Viribus Unitis. Během následujících let italská armáda oblast podvodního boje dále rozvíjela. Inspirovala se u italských rybářů (přesněji u příznivců spear fishingu, tedy rybaření s harpunou) a inovovala jejich vybavení.

Dokončení: Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani (2)

Tehdejší harpunáři používali Drägerův přístroj určený původně pro důlní průmysl a takzvaný Davisův aparát sloužící k úniku z potopených ponorek. Na armádní objednávku sestrojily firmy Pirelli a Salvas kolem roku 1933 ARO – dýchací přístroj s uzavřeným okruhem. Znamenalo to zásadní zlom v podvodních vojenských operacích – díky tomu, že z dýchacího přístroje neunikaly do vody bubliny vydechovaného vzduchu, mohl se vojenský potápěč snáze pohybovat nepozorován.