Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (3)

Roku 1957 sovětská admiralita formulovala požadavek na výkonné stíhací ponorky, které by si poradily s letadlovými loděmi i raketonosnými podmořskými čluny. Zrodila se třída Alfa (Projekt 705), jejíž konstrukce představovala skutečnou revoluci.

Kapkovitý tvar ponorky dovoloval dosáhnout rychlosti 41 uzlů (76 km/h), a tím dostihnout kteroukoliv loď i uniknout většině torpéd. Kompaktní trup z titanu vydržel ponoření do dosud nemyslitelných hloubek. Vůbec poprvé se Sověti snažili maximum procesů automatizovat a počet členů posádky oproti standardním 60–70 námořníkům činil 31 mužů.

Srdce plavidel tvořil ultramoderní reaktor chlazený tekutými kovy. Právě toto řešení dodávalo alfám pozoruhodné výkony, kupříkladu bleskové zrychlení: maximální rychlosti dosáhly za 60 vteřin! Na papíře vypadaly stroje impozantně, avšak v praxi se ukázaly jako nepodařené a problémové.

Superrychlé, ale hořlavé ponorky 

Při rychlé plavbě vydávaly tak silný hluk, že je americké sonary detekovaly na velké vzdálenosti. Provoz technologicky nedotažených reaktorů byl extrémně nákladný, neboť musely bez přestání běžet – jinak by chladicí kov nenávratně zatuhl. Potíže se naplno projevily v praxi, kdy tři ze sedmi člunů museli Sověti záhy vyřadit. Třeba K-123 vstoupila do služby v roce 1977, ovšem už v roce 1982 vytekl kov z chladicího systému a zamořil reaktorový prostor.

Dekontaminace a výměna pohonného systému zabraly osm let. U dalšího exempláře utrpěl reaktor fatální škody během požáru chlazení, jiná ponorka měla vyloženě smůlu – zbrusu nový člun se srazil s velrybou (posádka ji nezaznamenala kvůli sonaru zahlcenému hlukem vlastního pohonu) a musel absolvovat generální opravu. Zbraňoví experti se dodnes přou, zda třída Alfa znamenala geniální konstrukci, nebo fatální omyl.

Raketový štír

Když SSSR v roce 1947 odtajnil strategický bombardér Tu-4 (bezlicenční kopie B-29), američtí zpravodajci byli v šoku. Protivník totiž náhle disponoval prostředkem pro dopravu atomové bomby až nad území USA a Pentagon neměl stíhací letoun schopný operovat v každém počasí, který by mu v tom mohl zabránit. Představitelé letectva proto začali tlačit na společnost Northrop, aby urychlila vývoj nové proudové stíhačky pro jakékoliv povětrnostní podmínky.

Letoun, jehož prototyp vzlétl v červnu 1948, dostal označení F-89 Scorpion. Šlo o neobvykle vyhlížející středoplošník se štíhlým trupem a dlouhými přímými křídly, poháněný dvojicí motorů Allison J35 s přídavným spalováním. Původně měl nést dálkově ovládanou věž s šesticí 20mm kanonů, nakonec však nejrozšířenější verze F-89D obdržela ještě podivnější výzbroj – do předních částí zvětšených palivových nádrží na konci křídel inženýři umístili raketnice pro celkem 104 neřízených střel ráže 70 mm Mighty Mouse.

Příliš krátká kariéra

Rakety dosahovaly dostřelu 1 800 m a mohly se pochlubit vysoce explozivní hlavicí. Pokud pilot odpálil veškerou munici zároveň, dokázala pokrýt plochu podobnou fotbalovému hřišti. Další možnost představovaly dvě dávky po 82 a 42 raketách nebo tři dávky po 42, 32 a 30 raketách. Kanony scoripon nenesl, protože jejich místo v přídi zaujal střelecký systém Hughes E-6 složený z radaru a počítače. Pilot tedy dostal k dispozici pro celou misi pouhá tři stisknutí spouště – pokud minul, neměl (snad kromě taranu) žádnou možnost sovětské bombardéry zadržet.

TIP: Nepovedené zbraně 2. světové války

Netradiční uložení munice snížilo množství neseného benzinu (pro záchytnou stíhačku velmi důležité), navíc trubice raketnic v polním provozu korodovaly a při palbě se trhaly. Scorpiony od roku 1954 sloužily kupříkladu na Aljašce, aby zde včas zlikvidovaly tupolevy přilétající od Čukotky. Kvůli rychlému zastarávání i značné nepraktičnosti je o pouhé čtyři roky později začaly nahrazovat nadzvukové F-101 a F-102, a tak se raketonosný štír na scéně příliš neohřál.