Smrtící monstra na kolejích za světové války: Francouzská železniční děla

Za první světové války probíhaly vůbec v dějinách nejrozsáhlejší operace dělostřeleckých zbraní usazených na kolejových podvozcích. Převážně statický charakter bojů na západní frontě totiž nabízel výborné uplatnění pro zbraně, které kombinovaly velký dostřel s ničivostí a poměrně slušnou (byť na železnici závislou) pohyblivostí. Na počátku konfliktu jich sice sloužilo poměrně málo, jejich počet i parametry však rychle rostly, takže celkově vzniklo přes čtyřicet typů a na podzim 1918 se na obou stranách fronty nalézalo okolo šesti stovek železničních děl. Je velmi příznačné, že se stále nejvíc hovoří o těch německých, ačkoli nadpoloviční část onoho počtu patřila zemi galského kohouta.

Francouzské zkušenosti

První improvizovaná železniční děla se objevila za americké občanské války (1861–1865) a poté se užívala v dalších konfliktech včetně toho prusko-francouzského (1870–1871). Právě Francie pak postavila i první specializovaná železniční děla, jež vznikala od začátku pro tento účel. Šlo o zbraně ráže 120 a 155 mm, jež se nalézaly na železnici s úzkým rozchodem, která fungovala v pevnostních areálech Verdun, Toul, Épinal a Belfort. Zájem generálů ovšem právě tímto i skončil, jelikož tento typ zbraní nezapadal do jejich představ o ofenzivním vedení případné války proti Německu.

Francouzské zbrojovky však zhotovily řadu velkých kanonů na kolejových podvozcích pro zahraniční zákazníky (například Dánsko, Peru či Rusko), kteří si je objednali pro použití na pobřeží a v pevnostech. Francouzský průmysl tudíž měl z čeho vycházet, když se na podzim 1914 objevila urgentní potřeba zavést do výzbroje co nejvíce těžkých děl. Prognózy rychlé manévrové války se nesplnily, západní fronta se změnila ve vleklý statický konflikt a dělostřelectvo získalo na významu, protože dokázalo ničit protivníkovy pozice i týl.

Místo lodí koleje

Francouzská armáda proto nejdříve nařídila zkonfiskovat zbraně pro zahraniční zákazníky (155mm kanony pro Búry, 200mm houfnice pro Peru nebo 293mm moždíře pro Dánsko). Již v říjnu 1914 však vláda přijala také program stavby nových železničních systémů velkých ráží, v němž se měla uplatňovat děla pro pobřežní obranu či kanony, které se původně vyrobily pro válečné lodě.

Francouzký železniční kanon ráže 194 mm. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Typickým příkladem byl pobřežní kanon vz. 1870/93 ráže 194 mm, jenž se přemístil na železniční vagon s pancéřovou kapotáží. Mohl se otáčet a pálit i kolmo na osu vagonu, jenže se jednalo o složité řešení, které se nedalo u zbraní velkých kalibrů využít. Pro pozdější železniční modifikace 194mm pobřežních kanonů se tedy používaly spíše jednoduché čtyřkolové vozy s kluznými lafetami bez možnosti změny odměru, a tak střelba musela probíhat ze zatáček na trati nebo z točen. Podobné řešení se následně uplatňovalo též u mnoha francouzských železničních děl větších ráží.

Nárůst počtů i ničivé síly

Dominantní pozici mezi dodavateli měla zbrojovka Schneider, která ostatně vyrobila i většinu zmíněných exportních vzorů. Její železniční verze 194mm děl se vesměs osvědčily, a proto se pokračovalo s většími rážemi. Na kolejích se tedy objevil 274mm kanon vz. 1893/96, jenž byl původně určen pro pobřežní obranu a nabízel maximální dostřel přes 22 km. Jeho lafeta měla možnost malé změny odměru, ale konstrukce se ukázala jako příliš komplikovaná. Hlavně se po opotřebování převrtaly na nové kalibry 285 či 288 mm.

TIP: Německá „sekačka na lidi“: Kulomet Maschinengewehr Modell 1908

Kromě společnosti Schneider se do tohoto programu zapojily i zbrojovky Saint-Chamond a Batignolles, které lafetovaly na železniční vagony 305mm pobřežní děla vz. 1893/96 s dostřelem skoro 27 km. Druhá upravila pro koleje též kanony kalibru 240 mm a přesně tato ráže se následně stala i vůbec nejrozšířenější ráží francouzských železničních děl, protože na ni připadá kolem poloviny všech exemplářů zbraní této kategorie. 

Obě zbrojovky nejprve dodávaly děla s kruhovými lafetami, jež nabízely velký rozsah odměru, opět se ale ukázalo, že jde o příliš složité řešení, takže se poté sázelo na kolébkové nebo kluzné lafety. Z nepřeberného počtu typů a modelů francouzských 240mm děl uveďme vz. 1893/96, jemuž se říkalo koloniální, protože se původně jednalo o zbraně pro obranu pobřeží v afrických a asijských koloniích. Právě ty měly ony kruhové lafety, ale mnohem většího rozšíření pak dosáhly takzvané příležitostné lafety – jednoduchá kluzná zařízení firmy Schneider na čtyřkolových a šestikolových vagonech. Tak se montovala i děla s označením vzor „G“ pocházející z námořních arzenálů.

Generálové ale stále žádali větší a větší zbraně. Po již zmíněném kalibru 305 mm tak nastoupily kanony ráže 320 mm, jež používaly kluzné lafety a podle verze nabízely dostřel 20–28 km. Společnost Schneider jich postavila více než 50 a k tomu navíc dvě 340mm děla vz. 1893, jež původně vznikla pro bitevní lodě. Kalibr 340 mm měly i čtyři kanony vz. 1912 od firmy Saint-Chamond, které nabízely opravdu působivý dostřel přes 33 km, vlastně nejvíc ze všech francouzských železničních děl Velké války.

Těžké kolejové houfnice

Zbrojovka Saint-Chamond vyrobila též 400mm železniční houfnice vz. 1915 a vz. 1916, které vznikly na bázi zkrácení a převrtání 12 hlavní 340mm kanonů. Maximální dostřel sice poklesl na přibližně 16 km, avšak díky těžším granátům se dramaticky zvýšila ničivá síla. Tyto zbraně velmi úspěšně zasáhly do bitev na Sommě a u Verdunu, kde se jim podařilo i několik výjimečných zásahů, mimo jiné zničení krytu německé armády, v němž jediný granát ráže 400 mm zabil kolem 700 vojáků. Francouzi tudíž začali objednávat další houfnice, mezi něž patřily zbraně vz. 1915 ráže 370 mm, které dodávaly firmy Schneider a Batignolles.

Granát pro 400mm železniční houfnici, květen 1918. (foto: Wikimedia Commons, NARA, CC0)

Pokračovala též výroba 240mm kanonů na provizorních lafetách či kanonů ráže 340 mm, avšak v průběhu let 1917 a 1918 se stále větší část průmyslu orientovala na produkci úplně nové zbraně – tanků, takže zákonitě klesal počet dodaných železničních děl. Francie se to ale snažila vyvážit jejich ještě větší ničivou sílou, protože hledala adekvátní odpověď na německé 420mm moždíře. Armáda si proto objednala železniční houfnici ráže 520 mm, jež by vypálila granát o hmotnosti 1 350 kg na vzdálenost 18 km. Tentokrát už neexistovalo žádné pobřežní či palubní dělo, jež by se dalo přemístit na koleje, takže společnost Schneider musela vyrobit celý systém takříkajíc od nuly. 

Výsledná zbraň označená vz. 1916 vážila asi 266 tun a spočívala na speciálně zkonstruované kluzné lafetě. Vznikly dva exempláře a zkoušky nejprve probíhaly úspěšně, poté však došlo k nešťastné explozi granátu v hlavni. Výbuch jedno z děl zničil, ale druhá houfnice stihla ještě před koncem války zasáhnout do boje.

TIP: Monstrum z Apenin: Italská houfnice Obice da 305/17 modello 16

Pracovalo se i na dalších působivých zbraních, mezi které náležel například 370mm kanon vz. 1875/79, jenže ten už se na frontu nedostal. Pozitivní zkušenosti s železničními děly vedly Francouze k udržování tohoto arzenálu i v meziválečném údobí, a tak velká část výše zmíněných kanonů a houfnic vyjela na koleje také v roce 1939. Po drtivé porážce Francie se jich zmocnili Němci, kteří je pak nasadili do některých obléhacích operací.