Směr Mauthausen: Italská vzducholoď Citta di Jesi

Vývoj války na Jadranu v porovnání s ostatními evropskými bojišti stagnoval, a to zejména po uzavření Otrantského průlivu, čímž Dohoda znemožnila c. a k. námořnictvo operovat ve Středozemním moři. To však neznamenalo, že by se námořníci znepřátelených stran nudili, protože tam v letech 1915–1918 proběhla celá řada válečných operací, při nichž se potápěly lodě či ponorky a sestřelovala letadla i vzducholodě. 

Opatrnosti není nikdy dost

Zradu Itálie a její vstup do války (23. května 1915) ztrestala habsburská monarchie bleskovou námořní operací u Ancony, kde uštědřila italské armádě tvrdou lekci. Ta v následujících měsících zareagovala mimo jiné nálety vzducholodí na pozice nepřítele, i když ne vždy to dopadlo podle plánu velení. Stávalo se, že se vzdušný koráb přiblížil k cíli a po odhození bomb do moře zase odlétl, aniž by vzbudil valný zájem rakouského námořnictva či letectva. 

Štěstí Italům nepřálo věčně a po sestřelu vzducholodě M-2 Citta di Ferrara měla vyrazit do akci další V-1  Citta di Jesi. Po několika odkladech konečně odstartovala v noci z 5. na 6. srpna 1915 z letiště Ferrara, zamířila nad Jadran a s nákladem 20 tříštivých a pěti zápalných bomb pokračovala severovýchodním směrem k svému cíli, kterým byl hlavní přístav rakouského námořnictva – Pula. Před městem se vzducholoď zbavila zátěže a začala stoupat, neboť s výškou klesala šance na zásah nepřátelskou palbou. 

Vrtkavá štěstěna

Ve 23.40 rakouské hlídky zpozorovaly V-1 poblíž ostrovů Brioni (dnes Mali a Veliki Brijun) ve výšce 2 700 m a pobřežním bateriím i lodím na moři byl vyhlášen poplach. Italové navzdory oslepujícím reflektorům a husté palbě pokračovali nad Pulu a začali shazovat bomby. Po odhození smrtící zátěže začala vzducholoď stoupat a někdy v té době dostala zásah do zadní části. Výstup ještě chvíli pokračoval až do výšky 3 000 m, než začala V-1 klesat k mořské hladině kvůli úniku vodíku. 

Kapitán Bruno Brivonesi dal rozkaz zbavit se všeho postradatelného, takže přístroje, zbraně a vybavení záhy letěly do vody. Osádka dokonce vypustila pohonné hmoty z nádrží, přesto sestup nezadržitelně pokračoval, a tak Italové po vypnutí motorů už jen očekávali náraz na mořskou hladinu. Vzduchoplavci se přemístili po ocelovém lanovém žebříku do technické šachty v těle vzducholodě a každý se držel, čeho mohl. Po šesti minutách vzducholoď dopadla a silný náraz způsobil zborcení konstrukce v zadní polovině, takže se vrak začal potápět. „Trosečníci“ přelezli do přední části, kde bezmocně čekali na záchranu a zajetí. Kapitán se ještě stačil vrátit do gondoly, odkud vyzvedl palubní deník a vlajku. Oboje raději hodil do moře, než aby padly do rukou nepříteli. 

Konec krále vzduchu 

Rakušané zastavili palbu a začali po vzducholodi pátrat. Do akce se zapojilo námořní letectvo i rychlé torpédovky. Zanedlouho ohlásila pobřežní hlídka, že vrak se nachází na hladině přibližně 2,5 km od pobřeží u malého ostrůvku Porer. Hodinu po půlnoci spatřila posádka rakouské torpédovky 79T vrak Citta di Jesi poblíž zálivu u pevnosti Verudella, kam jej odnesly mořské proudy.

Plavidlo se přiblížilo ke vzducholodi, vzalo na palubu všech sedm Italů a námořníci přivázali trosky ke člunu. Poté pomalu zamířili k přístavnímu molu v zálivu Veruda, odkud vrak následující ráno vyzvedl velký jeřáb. Námořnictvo jej nechalo pečlivě prostudovat, ale vzhledem k těžkému poškození ho později zlikvidovali. Všichni vzduchoplavci putovali do vězení v Pule, kde čekali na svůj další osud válečných zajatců.

Řím přišel v krátkém čase o dvě moderní vzducholodě, což si Rakušané dobře uvědomovali, a náležitě toho propagandisticky využili. Například Brněnské noviny o rok později informovaly, že námořníci ukáží cennou kořist veřejnosti: „Rakousko-uherské válečné výstavě ve Vídni přislíbilo válečné loďstvo dalekosáhlou podporu. Je úmysl vystavovati vedle různých zařízení a výzbroje nepřátelských lodí také části italské vzducholodi Citta di Jesi.“ Většina vraku ale putovala do šrotu, přesto se z některých dílů vyráběly upomínkové předměty, které se těšily velké oblibě. 

Změna kursu

Rakouské námořnictvo převezlo  osádku do karantény v Grazu, kde nešťastníky čekal výslech. Poté dostali obnošené rakouské uniformy a s ohledem na privilegované postavení důstojníků byla osádka rozdělena. Někteří putovali do nechvalně proslulého zajateckého tábora v Mauthausenu, kde v té době živořily tisíce zajatců z Itálie, Ruska, Srbska i dalších zemí. Italové dorazili do lágru ve večerních hodinách, což umocňovalo tísnivou atmosféru „hřbitova živých“, jak se táboru přezdívalo.

Přestože zajatci museli pracovat a neměli k dispozici ani dostatek potravy, podmínky v táboře se ani zdaleka nedají srovnávat se situací, která v Mauthausenu panovala za druhé světové války. Osudy členů osádky se rozdělily a nevíme, jestli se všichni dožili míru a návratu do vlasti. Je doloženo, že kapitán Bruno Brivonesi přesvědčil s pomocí italských táborových lékařů vedení lágru o svém „onemocnění“ tuberkulózou. Zajatci se často snažili simulovat různá onemocnění, a to i za cenu poměrně drastických metod a sebepoškozování.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem

Díky tomu uznala lékařská komise 9. května 1917 Brivonesiho za nevyléčitelně nemocného a úřady mu umožnily návrat domů v rámci repatriace zajatců. V létě roku 1917 odcestoval nemocničním vlakem přes Švýcarsko zpět do Itálie, kde pokračovala jeho kariéra v námořnictvu až do hodnosti admirála. Po druhé světové válce odešel do výslužby a věnoval se psaní pamětí. Svůj příběh, v němž tvoří podstatnou část neúspěšná mise Citta di Jesi i vzpomínky na život v zajetí, zanechal v knize Verso Mauthausen (Směr Mauthausen).