Služba v ocelové rakvi: každodennost prvoválečných ponorkářů (2)

Náročná služba na ponorce a lapálie námořníků nikoho nezajímaly, jednalo se přece o bojový prostředek. Jenže na začátku první světové války nikdo ještě pořádně nevěděl, co s dosud nevyzkoušenou zbraní dělat. Admirálové s nimi zprvu počítali jen k obraně vlastních přístavů, eventuálně s krátkými výpady do nepřátelských vod.

Předchozí část: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů (1)

Když například německá U-16 v říjnu 1914 strávila na hlídce patnáct dní, považovalo se to za rekord, který asi jen tak někdo nepřekoná. Konečné prvenství však patří U-157, jež se v roce 1918 vrátila na základnu po 157 dnech na moři! Jenže než mohly vratké ponorné čluny dosáhnout podobných výkonů, musely překonat sérii dětských nemocí v podobě nehod a havárií, jimiž konstruktéři v podstatě své produkty testovali.

Fatální nehody

Například americké ponorky Octopus a Stingray měly tak špatně řešené odvětrávání akumulátorového prostoru, že v něm při dobíjení explodoval uvolněný koncentrovaný vodík. Nikomu se sice nic nestalo, ale podobná nehoda na japonské ponorce No.4 připravila o život dva muže a dalších 14 zranila. Jiné nehody způsobovaly nedokonalé mechanismy kormidel a ovládání zátěžových nádrží. Ty měly obvykle stejný průběh – ponorka se nekontrolovaně řítila do hlubin a zachránilo ji jen bleskové nouzové vynoření.

V době míru si z podobných událostí nikdo příliš hlavu nedělal, ale když se právě taková příhoda odehrála v říjnu 1918 na německé UB-68 zrovna v době útoku na dohodový konvoj, děla doprovodných lodí se rychle postarala o to, aby ponorka na hladině dlouho nezůstala. Do zajetí putovalo 33 mužů včetně jejího velitele – jistého Karla Dönitze.

Další havárie měly na svědomí srážky s hladinovými plavidly. Většinou k nim docházelo při námořních manévrech a mohly stát život i kompletní posádku, jako se tak stalo v případě britské A-1, ruské Kambaly a japonské No.6. Na posledně jmenovaném člunu posádka nezahynula hned, čekalo ji několikahodinové trápení, o kterém velící poručík Cumotu Sakuma podal svědectví v dopise na rozloučenou. Umírající velitel přesně vylíčil, jak ke srážce došlo, co dělala posádka pro záchranu, proč se jí to nepodařilo, a pečlivý Japonec nevynechal ani omluvu císaři, pozdravy rodině a prosbu, aby se panovník postaral o pozůstalé. Sakumův pozdrav ze záhrobí japonské námořníky dodnes fascinuje tak, že jej v námořní akademii na ostrově Etadžima vystavují jako vzácnou relikvii. 

Neuvěřitelné štěstí

Pokud námořníci v relativním zdraví přežili výcvik a vyhnuli se havárii, čekal je boj. A to možná dřív, než by kdokoliv z nich předpokládal. Sotva totiž člun proplul minovými poli kolem přístavu, už se prakticky nacházel v bojové zóně. Tehdejší ponorná plavidla ještě nebyla ponorkami v pravém slova smyslu – jednalo se spíš o torpédové a dělové čluny s možností několikahodinového ponoru. Proto do operačních oblastí pluly převážně na hladině, kde na ně mohla čekat náhlá smrt v podobě torpéda z nepřátelské ponorky. Jeden takový případ se odehrál 6. listopadu 1917 v Jaderském moři.

Vyplouvající vilémovská U-35 se připletla přímo před torpédomety ponořené a číhající francouzské ponorky Faraday. Německá hlídka si všimla vystrčeného periskopu a spustila poplach, ale bylo již pozdě. V moři už se objevily bublinové brázdy tří odpálených torpéd. Zdálo se, že konec U-35 je otázkou několika vteřin, jenže štěstěna nestála na francouzské straně. Jedno torpédo svůj cíl podplulo, druhé se motalo v nevyzpytatelných kruzích a třetí před U-35 vyskočilo z vody, přeletělo ponorku mezi palubním dělem a věží, donutilo dva námořníky předvést ukázkový povel „k zemi“, dopadlo do vody a neškodně pokračovalo dál.

Kam pluje torpédo?

Ponorky se pochopitelně jenom navzájem nelovily, jejich hlavní poslání představovalo ničení nepřátelských válečných a nákladních lodí. Ozbrojené cíle se zpravidla (ale ne vždy) potápěly torpédy z relativního bezpečí periskopové hloubky. Pro posádku to ale neznamenalo žádné velké dobrodružství. Všichni jen mechanicky plnili tisíckrát nacvičované úkony, které jim nařizoval kapitán.

To on jako jediný viděl cíl periskopem a na něm spočívala tíha rozhodnutí. Zbytek posádky mohl jen doufat, že se mu podaří přežít odvetný protiútok. Osud však často ponorkářům přál. V první světové válce ještě žádné námořnictvo nemělo protiponorkové prostředky na patřičné úrovni, a tak ponorné čluny z místa činu obvykle prchly bez trestu.

Dělostřelci na palubě

Útok palubním dělem vypadal úplně jinak. V podstatě měl podobu těžké fyzické práce, protože jen pouhá manipulace s granáty o hmotnosti 12–45 kg (podle ráže děla) vyžadovala slušnou fyzickou kondici. Tak jako všude v ponorce i dělostřelci se potýkali s nedostatkem místa kolem kanonu a jejich povolání proto vyžadovalo naprostou souhru – jinak hrozilo, že některý z nich se na kluzké palubě neudrží a spadne do moře.

TIP: Podmořská ocelová dvojčata (1): Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4

I to se koneckonců stávalo, a to hlavně tehdy, když napadené plavidlo odpovídalo dělostřelbou a útočníka nutilo k úhybným manévrům. Jak na závěr shrnout život ponorkářů za Velké války? Služba na ponorkách určitě nevedla k takovým ztrátám jako v „mlýnku na maso“ při velkých pozemních bitvách. Přesto neměli muži v ponorných člunech na růžích ustláno a nikdo si netroufal jim jejich úděl závidět.