S Wehrmachtem do Sudet: Okupace pohraničí německým pohledem (3)

Ve vzpomínkách vojáků Wehrmachtu figurují i objekty čs. opevnění. Příslušník 3. horské divize, notně ovlivněn propagandou, například napsal: „Když se ozval zvuk detonace, už jsme věděli: ‚Už zase letí do vzduchu nějaký bunkr.‘ Židé zde Čechy, zdá se, také ošidili, neboť když se pak člověk podíval na ten beton, nebylo to opravdu to nejlepší. To potvrdily i pokusné ostré střelby v údolí Dyje, které provedl náš pluk.

Bunkr naštěstí nestřílel 

My všichni jsme byli zvědaví na terén, neboť tam jsme měli být v případě války nasazeni, a také nás zajímal účinek našich děl. Naše horská houfnice byla naložena na nákladní auto. Tak se jelo obtížnou cestou dolů do údolí hluboce zaříznuté Dyje. Dole byla cesta tak úzká, že vůz nemohl jet dále, takže dělo muselo táhnout mužstvo. Několik málo našich lidí před nimi upravovalo nerovnou cestu. Tu přijela četa dělostřelců, kteří se měli účastnit cvičení. Dříve než byl vydán nějaký rozkaz, byli všichni u tažných lan a pomáhali. To je opravdový vojenský duch. Ženisté postavili rychle přes Dyji nouzovou lávku, přes kterou se mohli přihlížející dostat na druhý břeh.

Krátké pokyny k palbě a lehká polní houfnice, která střílela před námi, má odstříleno. Tajně jsme doufali, že střílela vedle, abychom z bunkru také něco měli. Ale již po několika ranách zely ve stěně dvě velké díry. My jsme pak ubohý objekt dorazili. Vypadal smutně! Kusy betonu a železné pruty. V duchu jsme si ale mysleli: ‚Je přece lepší, že to tak dopadlo.‘ Neboť kdyby také střílel, nešlo by to tak hladce. Když jsme se vrátili s dělem zpět do Strachotic, čekala nás zpráva: ‚Zítra se jede domů.‘ Smutná zpráva pro nás mladé, kteří jsme nebyli na ničem vázáni, a tento volný život bychom rádi vedli dále. Ale naši starší kamarádi se už těšili zase domů, k ženě, dítěti a k práci, kterou museli přerušit...“ 

Linie opevnění prorazíme 

Výše uvedené vzpomínky příslušníka dělostřeleckého oddílu jsou cenné i proto, že popisují zkušební dělostřelecké postřelování jednoho z objektů čs. opevnění stojícího v údolí Dyje nedaleko Podmolí na Znojemsku, v prostoru současného Národního parku Podyjí. Názory německých vojáků na hodnotu objektů čs. opevnění se různily, v oficiálně zveřejňovaných textech byla jejich hodnota zpravidla bagatelizována, v soukromých neveřejných zprávách se naopak častěji objevují informace vyjadřující respekt k systému čs. opevnění a také zmínky o tom, že by při skutečném boji nešlo úplně vše tak snadno, jak si Němci při plánování představovali.

To je ostatně dobře patrné na předchozím vzpomínkovém textu. Příkladem veřejného dobového textu, který čs. opevnění nehodnotí příliš lichotivě, může být níže uvedena stať z knihy Über den Böhmerwald ins Sudetenland, kterou napsal v roce 1939 podplukovník Johannes Gittner, operační důstojník štábu německé 5. pěší divize. Jeho jednotky měly v říjnu 1938 prorážet čs. obranné linie na Šumavě:

„Velitelství divize mělo jasný obraz o poměrech na druhé straně hranice. Vývoj české nástupové sestavy a výstavba bunkrů naproti našemu úseku nám byly až do posledního objektu známy a o vedení předpokládaného úderu přes linii českého opevnění až na týlový okraj jazykové hranice bylo také jasno. Stezky v mohutných hraničních lesích v okolí Železné Rudy, pro nás tak důležité, jsou nám snad též známy.

Hodnocení opevnění

O opevněných prostorech, které jsou zvláště silné v okolí Kašperských Hor a Dlouhé Vsi, jsme získali následující představu: pevnostní zóny jsou sice silné, ale k čemu jsou Čechům tyto bunkry, když neměli žádné muže, kteří by měli srdce na to, aby vydrželi bojovat v těchto stísněných a českými vojáky nenáviděných objektech? Jak jsme se také později mohli sami přesvědčit, bunkry byly tak špatně zařízené, že osádka při odpočinku mohla pouze sedět na bobku a nemohla si lehnout.

Lze si představit její utrpení, když by měla vydržet bojovat více dní. Většina bunkrů není ještě hotová, chybí zařízení na odtah plynů a další věci. Vžili jsme se do situace obsluhy kulometu v bunkru, který se stále více a více plní plyny ze střelby vlastní zbraně. Navíc k nim Češi sami vytvořili v jednotkách odpor, neboť i za lehký vojenský prohřešek trestali vícedenním uvězněním v bunkru. Viděno celkově bylo nám vojákům tělem i duší jedno, zda byl český bunkr a jeho osádka méně, či více schopný odporu. Byli jsme tehdy a jsme i teď pro nadcházející dobu, když to vůdce nařídí, připraveni takovéto linie napadnout a prorazit, a to bez dalšího přemýšlení, kromě operačních a taktických úvah o druhu a způsobu provedení útoku.“

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Poslední odstavec úryvku z Gittnerovy knihy je rovněž přínosný v tom, že nám dává nahlédnout do psychiky německého vojáka v roce 1938. Důkladné zpracování německou propagandou a až nepochopitelná důvěra v činy vůdce je nepřehlédnutelná. Kam německý národ tato slepá důvěra v Hitlera zavedla, dnes již víme. Bylo by jistě zajímavé vědět, jak by výše uvedené vzpomínkové texty zněly, kdyby jejich pisatelé věděli, co všechno je brzy potká.