S výbušninou pod sedadlem: Jak fungují vystřelovací sedadla v letounech? (3)

Elektronickým mozkem vystřelovacího sedadla je takzvaný sekvencér, který sbírá data ze senzorů a zajišťuje, aby katapultáž proběhla co nejbezpečněji i nejrychleji. Zodpovídá za načasování jednotlivých fází v závislosti na váze pilota, rychlosti letu a podobně. Stačí, aby pilot třeba seděl na sedačce trochu křivě, sekvencér propočítá rozložení jeho váhy a podle toho upraví tah raketového motorku.

Damoklův meč nad hlavou

Přes veškerou snahu inženýrů i rozvoj technologií zůstává katapultáž z proudového letounu smrtelně nebezpečnou záležitostí. Pilot při ní čelí extrémnímu přetížení zhruba 12 až 14 g (u starších modelů ještě více), které mu může přivodit závažné zdravotní komplikace. Ztráta vědomí představuje ten nejmenší problém – po zatažení za výrazně zbarvené madlo se vše děje plně automaticky. Horší jsou pohmoždění páteře a zlomeniny obratlů, jež katapultované osobě mnohdy znemožní pokračovat v letecké kariéře a někdy ji stojí i život.

Stovky zachráněných letců

Z pozice světové jedničky na trhu vystřelovacích sedadel se ve 21. století stále těší společnost Martin-Baker. Mezi nejoblíbenější modely patří Mk 14 určený pro námořní letouny a známý též jako NACES (Navy Aircrew Common Ejection Seat). S tímto systémem představeným roku 1985 létaly mimo jiné legendární tomcaty, dnes se užívá zejména ve strojích F/A-18 Hornet. Byl nainstalován do asi 2 200 letadel a zachránil život už 101 osobám.

Další úspěšný typ představuje Mk 16, jehož modifikace slouží v evropských strojích Eurofighter Typhoon či Dassault Rafale, zatímco mladší verzi Mk 16-US16E nosí stíhačky F-35. Nejžhavější novinky v portfoliu tvoří kompaktní a odlehčený Mk 17 pro cvičné stroje a „osmnáctka“, kterou výrobce nabízí teprve od roku 2018. Dodejme, že historicky nejrozšířenějším produktem značky je sedadlo Mk 10 použité v 5 500 letounech z několika desítek zemí. Za život mu vděčí asi osm stovek letců sedlajících mimo jiné typy JAS-39 Gripen, Sea Harrier, Tornado, AlphaJet nebo Kfir. 

Pro stíhačky i bombardéry

Opomenout nesmíme ani dalšího západního výrobce McDonnell Douglas, který dnes tvoří součást Boeingu. Masového rozšíření doznalo jeho katapultovací sedadlo ACES II (Advanced Concept Ejection Seat), v současnosti dodávané společností Collins Aerospace. Hlavním odběratelem systému se stalo americké letectvo a setkáte se s ním ve stíhačkách F-16, F-15 i nejnovějších F-22, bitevnících A-10 nebo bombardérech B-1 a B-2. I když se ACES II objevuje ve strojích posledních generací, jeho historie sahá až do roku 1967.

V praxi se mnohokrát osvědčil, nicméně má své mouchy. Přes oficiální určení pro katapultáž v rychlosti 0–1 110 km/h vede jeho použití v letu nad 790 km/h často k vážným, až fatálním zraněním. K většině katapultování však dochází spíš při nízké rychlosti a v malé výšce – obvykle po poruše či kolizi letounu během startu nebo přistání.

TIP: Stíhačka, která létá sama: V kokpitu superstíhačky F-35 Lightning II

Z „východních“ končin se skvělé pověsti těší ruská Zvezda, která uspěla s jedinečným modelem K-36. Pokud je pilot vybaven speciálním ochranným oděvem a sedí na nejmodernější verzi K-36DM, přežije katapultáž ve výšce od 0 do 25 km při rychlosti 0–1 400 km/h. Ne náhodou tvoří „šestatřicítka“ osvědčenou výbavu řady ruských letounů od stíhaček MiG-29, Su-27 a Su-30 přes stíhací bombardér Su-34 po strategický bombardér Tu-160.