S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (1)

Od počátku 60. let 20. století se francouzské námořnictvo spoléhalo na dvojici letadlových lodí s konvenčním pohonem Clemenceau a Foch. O 15 let později už ale muselo uvažovat o jejich náhradě a od roku 1975 začali konstruktéři pracovat na patřičné studii s názvem PH-75. Původní zadání počítalo s vrtulníkovým nosičem o výtlaku 18 400 t, délce 208 m a šířce 46 m. Od začátku se počítalo s jaderným pohonem, protože nové letadlové lodě měly mít téměř totožné reaktory s připravovanou třídou jaderných ponorek třídy Le Triomphant.

Radost pilotů i ekonomů

Novou technologii přivítali především námořní piloti, protože jim přistání neznepříjemňoval kouř z komína. Atomový pohon se líbil rovněž ekonomům, protože podle některých výpočtů měl Francii během 20 let ušetřit nákup 1,5 miliardy litrů topného oleje. Zdali jsou takové výpočty správné, toť otázka, faktem však zůstává, že s jaderným pohonem může Charles de Gaulle teoreticky nepřetržitě plout maximální rychlostí po dobu pěti let. V reálných podmínkách však výkony vypadají jinak a s výměnou uranových tyčí se počítá jednou za 20–25 let.

Další požadavky na novou letadlovou loď se během příštích let měnily s tím, jak se diskutovalo o rychlosti, výzbroji a elektronickém vybavení, nicméně projekt čistě vrtulníkového plavidla brzy spadl pod stůl a rozměry se stále zvětšovaly – až se zastavily zhruba na dvojnásobku původně požadovaného výtlaku. Projekt dokončený v roce 1979 počítal se stavbou tří kusů, avšak vláda v září 1980 schválila výrobu pouze dvou jednotek. Do zahájení stavby aspoň jedné lodi ovšem uplynulo ještě dlouhých sedm let.

Mitterrand by raději Richelieuho

Prezident François Mitterrand pro nový nosič vymyslel jméno Richelieu. Ani potom ale dělníci loděnic DCN (Direction des Constructions Navales) v Brestu neměli důvody ke spěchu. Konečnou objednávku vláda podepsala v září 1986 a kýl byl položen v listopadu následujícího roku.

Ovšem rozpad sovětského impéria vyvolal celou řadu nových politických debat o účelu a smyslu vlastnictví letadlové lodi. Velmi aktivně si v tomto ohledu vedli především aktivisté z levé a zelené části politického spektra, kteří o existenci podobných nosičů nestáli a ušetřené prostředky (asi 20 miliard franků) hodlali věnovat na jiné účely. Dosáhli svého, protože k zahájení stavby sesterského plavidla nikdy nedošlo.

Lodní vrtule plné prasklin

Navzdory dalším finančním škrtům námořnictvo spustilo letadlový nosič na vodu v květnu 1994 a pak přišlo na řadu dostrojení. Na přání dalšího prezidenta Jacquese Chiraka, jenž nastoupil do funkce roku 1995, změnilo plavidlo jméno na Charles de Gaulle. Přestože v letech 1990–1996 na trupu pracovalo 1 000–1 200 techniků, dokončení zůstávalo v nedohlednu, přičemž za to mohly jak další škrty, tak omyly v konstrukci. První testy ukázaly, že úhlová letová paluba je pro turbovrtulové letouny včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye příliš krátká. Nebylo zbytí, musela se tedy prodloužit.

Pokračování: S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (2)

V důsledku nových bezpečnostních norem (a jednoho menšího požáru) došlo k vylepšení odstínění reaktoru a celé opatření přišlo daňové poplatníky na dalších pět miliard franků. Nečekaný problém se objevil v souvislosti s lodními vrtulemi. Při testovací plavbě v Atlantiku se jedna odlomila. Závada se ukázala jako velmi vážná, protože při bližším zkoumání měla náhradní vrtule stejné fatální vnitřní strukturální vady a nejspíš by také dlouho nevydržela.