S dudami vstříc kulometům: Dudáci britské armády ve Velké válce

Dudy zněly na všech bojištích, kam vkročila noha vojáka Jeho Veličenstva. Za celou první světovou válku v ní sloužilo pět milionů mužů rozdělených do stovek batalionů, z nichž každý sedmý vycházel ze skotské tradice. S tou byli neodmyslitelně spjati právě dudáci, mezi jejichž úkoly patřilo hrát k pochodu nebo oznamovat denní povinnosti, ale hlavně za bitvy povzbuzovat vojáky k útoku.

Dlouholetá tradice

Každému muži, který coby nový dudák přišel k útvaru, armáda vštěpovala význam jeho pozice. Tito muži se učili starobylé písně, kupříkladu pochod královských hraničářů z 18. století s názvem Vlčí bob na hranicích (Blue Bonnets over the Border). Hráči byli vedeni k silné identitě se skotskou historií a učili se o slavných skladatelích i hudebnících sloužících v armádě před nimi. Zároveň se snažili překonat strach z nebezpečí hrozícího dudákovi, jenž kráčí beze zbraně v čele infanterie. Mezi nejinspirativnější vzory patřil jistý Clark, který roku 1808 za bitvy u Vimeira během španělské války za nezávislost nepřestal hrát ani přes vážné zranění.

Skotské regimenty dorazily na francouzská bojiště v létě 1915 a první velká bitva s britskou účastí se odehrála u hornického městečka Loos. Od 25. září se do ofenzivy zapojilo 30 000 Skotů a hned prvního dne vyrostla z bitevní vřavy dudácká legenda.

Hrdina od Loos

Britská armáda nasadila bojový plyn, avšak v kritické chvíli se změnil vítr a látka zamířila do vlastních zákopů. Zděšení vojáci kolem kóty 70 se krčili na výchozí čáře a propadli panice. Na místě se nacházela i rota 7. praporu královských hraničářů z 15. divize, jejímž hlavním dudákem byl čtyřicetiletý veterán indických bojů Daniel Laidlaw. Když pochopil vážnost situace, vylezl ze zákopu a bez ohledu na německou palbu začal hrát.

Jeho příklad inspiroval ostatní natolik, že rota opustila úkryt a zaútočila. Laidlaw hrál tak dlouho, dokud nedostal zásah do nohy. Válku přežil a stal se jedním ze dvou dudáků, kteří obdrželi Viktoriin kříž – nejvyšší britské vyznamenání. Později na bitvu vzpomínal: „Bez dud neudělám ani krok. Hrál jsem na ně, když jsem vyšel ze zákopu přes první řadu německých zákopů a dorazil jsem až ke druhé, kde mě postřelili.“ Ne všichni ale měli takové štěstí, neboť z asi 200 dudáků nasazených u Loos přišel o život každý čtvrtý.

Snaha o zdiskreditování

Význam houževnatých hudebníků pro morálku nepřítele si záhy uvědomili i Němci, kteří se zaměřili na jejich fyzickou i propagandistickou likvidaci. Po bitvě u Loos kupříkladu vydali pamětní medaili, na níž dudáka zobrazili jako odporného posla smrti. Především ale učinili z dudáků – podobně jako z důstojníků – prioritní cíle.

Historik Peter Barton popsal důvody tohoto rozkazu: „Když odstraníte důstojníka, přerušíte řetězec velení. Eliminací dudáka zbavíte protivníka něčeho duchovního (...) Dokud se dudy rozléhaly nad zemí nikoho, hnalo to pěchotu kupředu. Jejich zvuk měl ohromnou moc.“ Dudáci hráli významnou úlohu na západní frontě také v dalších letech. Nechyběli ani u ofenzivy na Sommě, jíž se Dohoda v létě 1916 pokusila zvrátit patovou situaci.

Tóny nad Sommou 

Operace se však změnila v tragédii, když 1. července Němci zmasakrovali 20 000 královských vojáků. Vstříc smršti kulek a šrapnelů se vydávali i dudáci a navzdory pudu sebezáchovy vzpřímeně kráčeli v čele batalionů. U vesnice  La Boisselle se do bojů zapojil tynesideský skotský a irský regiment, v jehož řadách sloužili hned tři dudáci z jedné rodiny – John Wilson, jeho otec a strýc. První dva masakr přežili, avšak svobodník Garnet Wolseley Fyfe padl už první den.

Je zajímavé, že oproti řadovým pěšákům bývali dudáci starší – Fyfovi bylo v den smrti 36 let. Na Sommě vykrvácely čtyři tynesideské bataliony a z jejich 26 dudáků dvacet padlo nebo utrpělo zranění. Dudáci hráli i na exotičtějších bojištích. Kupříkladu rodák ze severního Skotska Kenneth McLennan se roku 1914 v 29 letech přihlásil k 7. horskému lehkému pěšímu pluku a o rok později nastoupil na loď mířící k poloostrovu Gallipoli.

Prokletý poloostrov

Ačkoliv on ani jeho druhové neměli bojové zkušenosti, měli podpořit výsadek usilující o ovládnutí středomořských úžin. Dne 12. července 1915 dostali Skotové za úkol zabrat tři řady tureckých zákopů. Třetí řada však ve skutečnosti neexistovala a situace pěšáky zmátla. Vypukl chaos a palba kosila jednoho vojáka za druhým.

V kritické chvíli pomohl McLennan, jehož hra povzbudila mužstvo k překonání nebezpečného úseku. Dudy zmlkly až ve chvíli, kdy je poškodila střela. Skot se poté připojil k záchranářům a pomáhal odnášet raněné, za což později obdržel Medaili za vynikající chování. O podmínkách, za jakých se ke svým činům odhodlal, svědčí 50% ztráty 7. pluku. Než se Britové z Gallipoli po půlroce stáhli, zemřelo zde 25 dudáků.

Hráči země javorového listu

Regimenty skotského stylu vznikaly všude, kam sahala britská říše. Charakteristický příklad představovala Kanada, kde dudáci tvořili symbol náležitosti ke klanu i koruně. Kanadští vojenští hudebníci si vydobyli slávu už za druhé bitvy u Yper v dubnu 1915 a za jejich typického představitele lze považovat seržanta Alexandera Newlandse, jenž působil coby hlavní dudák 48. horalského regimentu.

Newlands bojoval u Yper i na Sommě a na jaře 1917 s horaly dorazil k hřebenu Vimy, který se Dohoda pokoušela dobýt dva a půl roku. Nyní přišel ke slovu kanadský sbor, který udeřil 9. dubna v blátě, sněžení a vichru. I za extrémních podmínek dudáci dodávali vojákům kuráž. Nenesli oficiální zodpovědnost za postup, přesto cítili povinnost hnát pěchotu kupředu. O krutosti boje svědčí fakt, že v jednom okamžiku musel Newlands odložit dudy, vzít pušku a bránit se.

Slavné vítězství

Nakonec sbor u Vimy dosáhl takového úspěchu, že Francie věnovala dobyté území Kanadě a později zde vyrostl pomník připomínající kanadské oběti války. Newlandsovy dudy přežily a nacházejí se v majetku rodiny dodnes. V den stého výročí bitvy na ně Alexanderův vnuk Garth zahrál v prostoru bojiště skladbu Lesní květy (Flowers of the Forest) – oficiální dudácký žalozpěv oplakávající padlé.

TIP: Skotsko: Malebná země chudých dětí

Dokumenty nicméně prokazují, že dudáci se nenacházeli v zákopech při každé bitvě a že dodávali pěšákům sílu „pouze“ za hlavních útoků. Často se na rozkaz důstojníků drželi zpátky, protože v případě ztráty měla armáda problémy s jejich náhradou. Zatímco někteří velitelé tvrdošíjně stavěli dudáky do první linie i v posledních válečných měsících, jiní je všemožně chránili. I tak si služba beze zbraně vybrala krutou daň. Z 2 500 nasazených dudáků jich 600 utrpělo zranění a 500 padlo.