S bílou i rudou hvězdou: Jeep Willys byl dokonalým válečným strojem

Pro úspěšný výrobek snad nemůže být větší pocty, než když jeho jméno zobecní a stane se označením pro celou kategorii produktů. Mezi předměty denní potřeby se toho dočkal např. lux či žiletka, mezi automobily je to nepochybně džíp. Dnes toto slovo označuje terénní vůz s pohonem čtyř kol a je to i značka významného výrobce. Původně se ale jednalo o neoficiální název vozu, jenž se zapsal do historie vojenství tak jako snad žádný jiný. Americký armádní džíp se stal též součástí československé vojenské historie, protože v roce 1945 s těmito automobily na naše území dorazili američtí i sovětští vojáci.

Komplikovaná cesta k džípu

Americká armáda používala lehké terénní automobily již od závěru první světové války primárně pro průzkumné a spojovací účely, ale také pro přepravu zbraní pro podporu pěchoty. Žádný z nich se neuchytil, ale v roce 1940 armádu zaujala lehká terénní vozidla značky American Bantam Car Company, která se následně začala zkoušet. Na jejich bázi vznikly požadavky na budoucí lehký terénní armádní vůz, které zahrnovaly mj. pohon všech čtyř kol či schopnost převážet kulomet.

Střediskem vývoje se stal armádní sklad Holabird, který podléhal US Army QMC (Quartermaster Corps – zásobovací služba). V červnu 1940 bylo vypsáno výběrové řízení, do něhož se přihlásilo mnoho firem, ale prototypy dodaly jen firmy Bantam a Willys-Overland. Vítězem se stala první z nich a testy probíhaly tak úspěšně, že se armáda chystala zadat zakázku na sériovou produkci. 

O tu se kromě výše zmíněných firem ucházel i gigant Ford Motor Company a zdálo se, že armáda ho upřednostní. Začínalo být totiž jasné, že omezené kapacity obou zbylých podniků nebudou stačit na očekávanou hromadnou produkci. Spory se protahovaly a mezitím firmy Willys a Ford dodaly další prototypy, jež sice vycházely z typu značky Bantam, ale byly značně upravené. Jako lepší v řízení zhodnotili v červnu 1941 vůz Willys MA. Armáda pokládala za přijatelné všechny tři typy, ovšem z praktických důvodů musela vybrat jediný. 

Nakonec upřednostnila Willys MA, jenž byl překonstruován do definitivní podoby Willys MB. Sama automobilka ale dobře věděla, že její kapacity nestačí na očekávané počty vozidel, a tak poskytla vládě celou konstrukci jako nevýhradní licenci. Firma Willys měla sériově vyrábět dle svých možností a o zbytek se postaral Ford, který pak vozidlo dodával pod jménem Ford GPW. Naopak firmu Bantam, která stála u začátku projektu, z něho tímto způsobem zcela vyšachovali.

Technický popis vozidla

V době zahájení sériové produkce se pro vozidlo stále častěji užívalo označení Jeep, ačkoliv o jeho původu dodnes není zcela jasno. Projektanti auto každopádně s ohledem na masovou produkci vyřešili výjimečně jednoduše. Základ konstrukce tvořil ocelový žebřinový rám, k němuž byly připojeny odpružené nápravy, motor, převodovka a otevřená ocelová karosérie. O pohon se staral čtyřválec Willys Go-Devil umístěný pod přední kapotou, jehož síla se přenášela na kola prostřednictvím převodovky se třemi stupni pro jízdu vpřed a zpátečkou.

Kola s bubnovými brzdami byla zavěšena na jednoduchých listových pružinách s kapalinovými tlumiči. Jednoduchost vozu podtrhovala i palubní deska, která obsahovala pouze rychloměr s počítadlem vzdálenosti, palivoměr, ampérmetr, ukazatel teploty chladicí kapaliny a ukazatel tlaku oleje. Jednodílnou svařovanou karosérii konstruktéři koncipovali tak, aby vpředu seděl řidič a spolujezdec a vzadu čtyři další muži. Prakticky však v džípech nezřídka jezdilo až osm vyzbrojených vojáků.

Vůz měl sklopné čelní sklo a dal se snadno vybavit natahovací plátěnou plachtou, jež tvořila střechu a záď. Na karosérii bývalo uchyceno rozmanité příslušenství, např. lopata, sekera, pouzdro s nářadím pro opravy, zvedák, schránky s náhradními díly, maskovací síť, vlečné lano, sněhové řetězy či kanystry s palivem nebo vodou.

Na přední nárazník se někdy připevňoval řezač (svislý ocelový profil), který měl vyříznuté sbroušené místo pro případy, že by bylo přes cestu nataženo telefonní vedení či nástražný drát, což jinak mívalo fatální následky v podobě zranění či úmrtí vojáků. Na lafetě v zadní části vozu se často vozil kulomet, zpravidla Browning M2 ráže 12,7 mm či Browning M1919 ráže 7,62 mm. Džíp také běžně mohl tahat malý nákladní přívěs, tzv. Jeep Trailer.

Džípy v produkci a ve válce

Přechod obrovského průmyslového potenciálu USA na válečný režim se projevil i v produkci džípů. Přesné číslo vyrobených vozů asi nebude nikdy zcela spolehlivě známo, neboť prameny armády i automobilek se zde rozcházejí. Nejčastěji se uvádí hodnota kolem 640 000 kusů zhotovených do konce války, z nichž zhruba 361 000 vzniklo jako Willys MB a necelých 278 000 jako Ford GPW. V době špičkové produkce sjížděl z výrobních linek jeden kus džípu každých sto sekund!

Uvedená čísla ale nejsou konečná, jelikož velké počty džípů sestavovali i útvaroví mechanici z náhradních dílů, které se rovněž dodávaly v gigantických objemech. Proto dnes řada znalců soudí, že celkový počet džípů vzniklých za války přesahuje milion. Dodávky primárně mířily k americké armádě, jejíž jedna pěší divize měla podle tabulek disponovat 612 džípy, zatímco obrněné divizi se přidělovalo 449 kusů.

V rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) směřovaly tisícové série rovněž do spojeneckých zemí. Zdaleka nejvíce jich dostala Velká Británie, kam dorazilo bezmála 105 000 džípů, a druhé místo obsadil SSSR se zhruba 49 250 exempláři. Sovětský průmysl se totiž za války soustředil téměř výlučně na obrněná vozidla a ohledně automobilů spoléhal na americkou produkci, takže džíp byl poté nejrozšířenějším a nejoblíbenějším velitelským vozem sovětských důstojníků.

V džípu jezdil mimo jiné i velitel 1. československého armádního sboru v SSSR, generál Ludvík Svoboda. Značné počty džípů mířily i do Kanady, Francie a Číny. Všude tento automobil sloužil jako osobní či nákladní vozidlo, pro průzkumné, hlídkové, spojovací či velitelské úkoly. Stal se také nosičem zbraní, převážel raněné, pokládal kabely a vyprošťoval jiná vozidla.

Univerzální konstrukce

Flexibilita džípu se projevila nejen v rozsahu úkolů základní verze, ale i v množství zvláštních účelových variant. Patrně žádný vůz v dějinách se nedočkal tolika modifikací jako právě džíp, takže zde stručně zmíníme jen ty nejdůležitější a nejzajímavější. Džípy se velmi osvědčily třeba jako útočná vozidla speciálních jednotek v africké poušti; v této roli měly silnější výzbroj v podobě několika kulometů. 

Džíp ale mohl také hrát roli platformy pro těžší zbraně; zkoušelo se např. několik úprav s 37mm protitankovým kanónem, ty se však do služby nedostaly. Naopak značně se rozšířily džípy nesoucí lehké dělostřelecké raketomety, jež se užívaly hlavně na tichomořském válčišti. Po válce se džíp často stával nosičem pro protitankové bezzákluzové dělo. 

Za pozornost stojí obrněné úpravy, s nimiž se také často experimentovalo. Sériově se nakonec nevyráběla žádná, uspěla ovšem řada polních modifikací džípu s přídavným pancéřováním. Mezi rozšířené polní úpravy se řadí i prodloužené džípy, na které pak navázal oficiální tovární program Super Jeep, jehož výsledkem mělo být šestikolové vozidlo. Takový automobil měl sloužit mj. jako sanitka či letištní tahač, ani on však nepostoupil do sériové produkce.

Na opačném konci spektra se nacházely zmenšené a odlehčené vozy, stavěné především pro výsadkáře. Zkoušely se i džípy s pásovým či polopásovým podvozkem, vůz mohl obdržet i nástavce na kola pro jízdu v hlubokém bahně či ocelová železniční kola, která jej proměnila v malou kolejovou drezínu.

Džíp však nezůstal jen na zemi, neboť dokázal i plavat a létat! „Plovoucím džípem“ byl Ford GPA, přezdívaný „Seep“ (Sea Jeep); tento malý obojživelník však nebyl příliš povedený ani oblíbený. Létající podobu džípu představoval britský rotorový kluzák Hafner Rotabuggy, který měl být tažen dopravním letounem. Do války už ale zasáhnout nestačil.

Dokonalý válečný stroj

Historie značky Jeep se s koncem druhé světové války samozřejmě neuzavřela, produkce běžela i po jejím skončení. Navíc se rozběhla také výroba u francouzské firmy Hotchkiss, která prodávala jen nepatrně pozměněnou kopii pod jménem Hotchkiss M201. Džípy zůstaly ve výzbroji řady armád (včetně té československé) mnoho let po skončení války a tisíce kusů koupili z výprodeje soukromí zájemci. 

Automobilka Willys-Overland logicky využívala obrovské popularity vozu pro účely reklamy a postavila celé své působení na trhu právě na válečném úspěchu džípu. Koncepce vozu se ale již v té době široce kopírovala a firmě Willys se přestávalo dařit. Po řadě komplikací se stala součástí korporace AMC, kterou poté převzal Renault a nakonec Chrysler. Ten využil trvající popularitu jména Jeep a vytvořil z pozůstatků dřívějšího Willysu novou a vysoce úspěšnou značku Jeep, která vyrábí primárně civilní vozy. 

Původní válečný džíp se také dočkal spousty civilních modifikací a po světě dosud jezdí řada upravených kusů. Asi nejslavnější konverzí jsou „Jeepneys“, pestrobarevné taxíky, jež přitahují turisty na Filipínách.

TIP: Obrněný automobil BA-64: Průzkumník jménem Bobik

Džíp ale nadále zůstává legendou především pro své nasazení ve druhé světové válce. Podle tabulkových výkonů byl spíše průměrný, jeho síla ale tkvěla v jednoduchosti, odolnosti a spolehlivosti. Automobilky tak mohly chrlit tisícové série, džípy se lehce obsluhovaly, snášely i nejhorší prostředí, vydržely tropická vedra i arktické mrazy, prach pouští i bláto džunglí. Daly se opravit i v těch nejprimitivnějších podmínkách a plnily neuvěřitelně široké spektrum poslání. Džíp se tak stal symbolem výkonnosti zbrojního průmyslu USA, která významně přispěla k vítězství Spojenců a tím také k osvobození Československa.