Rychlý bombardér Tupolev SB: Páteř sovětského bombardovacího letectva

Když 22. června 1941 Němci zaútočili na SSSR, tvořily základ výzbroje frontového bombardovacího letectva takzvané „rychlé bombardéry“ řady Tupolev SB. Využívalo je plných 71 z 82 bombardovacích pluků. U pěti západních pohraničních vojenských okruhů se nacházelo 1 428 strojů, (1 262 bojeschopných).

Šlo o letouny všech verzí, počínaje nejstarším provedením SB 2-M100 a SB 2M-100A známým z bojů ve Španělsku, přes zlepšené SB 2-M103 se zvětšenou zásobou pohonných hmot a pumovým nákladem a konče verzí Archangelskij Ar-2 (určenou pro střemhlavé bombardování). Letouny byly okamžitě vrženy do bojů a během denních akcí utpěly katastrofální ztráty.

Tupolev SB 2M-100A

• Rozpětí: 20,33 m
• Délka: 12,27 m
• Vzletová hmotnost: 5 732 kg
• Max. rychlost: 423 km/h
• Dostup: 9 560 m
• Dolet: 2 187 km
• Pohonná jednotka: 2× řadový M-100A o 633 kW
• Výzbroj: 4× 7,62mm kulomet, 500 kg pum
• Osádka: 3 muži
• Uživatelé: Bulharsko, Československo, Čína, Finsko, Německo, SSSR, Španělsko

Vývoj zahájila skupina vedená A. A. Archangelským, jež patřila do Tupolevovy konstrukční kanceláře CAGI. Prototyp poprvé vzlétl 7. října 1934. Výroba se rozběhla v roce 1935 a první sériové stroje byly letectvu předány na začátku následujícího roku. Zprvu byl typ považován za střední bombardér (srednij bombardirovščik), od roku 1935 za rychlý bombardér (skorostnoj bombardirovščik), přičemž zkratka obou kategorií je v ruštině SB.

V druhé polovině 30. let však jeho celková koncepce odpovídala spíše zařazení do třídy lehkých bombardérů. Ačkoliv během dlouhé produkce typ průběžně modifikovali (nové pohonné jednotky, zvětšení množství paliva a pumového nákladu, zdokonalení střelecké výzbroje), v červnu 1941 SB představoval naprosto zastaralý typ. Do začátku roku 1941 bylo vyrobeno na 6 656 strojů, včetně cvičných i nákladních verzí.