Ruský dobyvatel světa: Raketový komplex 9K720 Iskander-M

Rusko dlouhodobě přikládá vysokou důležitost dělostřelecké podpoře svých vojsk, o kterou se vedle hlavňových systémů starají také dělostřelecké raketomety a taktické a operačně-taktické balistické rakety. Mezi nejslavnější typy se řadí 9K72 Elbrus, známější pod západním jménem Scud-B. Coby jeho nástupce byl zaveden komplet OTR-23 čili 9K714 Oka, který však padl za oběť Smlouvě o raketách středního doletu (INF), která zavazovala signatáře (USA a SSSR) k likvidaci raket země–země s doletem 500–5 500 km. Proto začala Moskva pracovat na náhradě, kterou reprezentuje současný systém 9K720 Iskander-M. 

Špičková naváděcí soustava 

Nový raketový komplet vyvinula firma KBM (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija), která vytvořila rovněž starší rakety Točka a Oka. Hlavním konstruktérem byl Sergej Něpobědimyj a první zkušební vypuštění proběhlo roku 1996. Finanční problémy ale způsobily, že sériová produkce začala až o deset let později. Komplet 9K720 Iskander-M byl formálně zařazen do výbavy ruských dělostřeleckých jednotek 10. července 2007 a v kódu NATO se označuje jako SS-26 Stone.

Základním prvkem je jednostupňová balistická střela 9M723K1, která má motor na pevné palivo a z jejíž startovní hmotnosti asi 3 800 kg tvoří bojová hlavice maximálně 800 kg. Ve většině zdrojů se uvádí, že k dispozici je hlavice nukleární, konvenční výbušná a kontejnerová pro přepravu až 54 kusů submunice, ale spekuluje se, že existují také jiné náplně, mimo jiné průrazná proti podzemním bunkrům či elektromagnetická pulsní.

Kličkující raketa

Nesporné však je, že Iskander-M nese vyspělý řídicí systém, který kombinuje inerciální a družicové navádění a koncové navedení za pomoci radaru a televizní kamery, což umožňuje použít předem známá data o cíli a jeho okolí, která se porovnávají s aktuálními daty ze senzorů. Raketa navíc neletí po čistě balistické dráze a může manévrovat, aby se vyhýbala prostředkům protiraketové obrany; k témuž účelu disponuje elektronickými rušičkami a možná vypouští i klamné cíle. Maximální dosah činí 500 km, aby střela splnila limity smlouvy INF, jenže podle mnoha odborníků je její potenciál daleko vyšší a nové palivo by mohlo reálný dostřel snad až zdvojnásobit. 

Střela startuje z vozidla 9P78, jež využívá běloruský podvozek MZKT-7930 Astrolog a nabízí prostor pro dvě rakety. Další dvě dopravuje transportní a nabíjecí vozidlo 9T250. Kromě toho do komplexu Iskander-M spadají ještě čtyři typy vozidel, jež zajišťují velení a řízení, přípravu dat o cílech, životní podmínky obsluhy a konečně technickou údržbu. 

Pro podporu i odstrašování 

Dnes má tyto komplexy třináct raketových brigád (každá s dvanácti 9P78 a dvanácti 9T250) a jejich počet pořád roste, protože Rusko pokládá iskander za jeden z nejdůležitějších prostředků palebné podpory svých vojsk a navíc za účinný odstrašující prostředek. Komplety Iskander umístěné na západě Ruska (a navíc v Kaliningradu) totiž teoreticky mohou ohrozit cíle v hloubce území států NATO, což samozřejmě chápou obě strany. Lze připomenout, že Kreml tak vyhrožoval mimo jiné v době, kdy se vedly rozhovory o umístění amerického radaru v Česku.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

O bojovém nasazení střel Iskander se spekulovalo již v roce 2008 během konfliktu s Gruzií, ale Rusko oficiálně oznámilo použití až v rámci intervence v Sýrii. Na světovém trhu se nabízí obměna Iskander-E, jež má maximální dosah zkrácený na 280 km a zatím byla dodána do dvou zemí, a to do Arménie a Alžírska, ale údajně se hlásí řada dalších zájemců. Lze ještě dodat, že do „rodiny“ Iskander patří i systém Iskander-K, jenž používá střely s plochou dráhou letu 9M728 a 9M729, odvozené z námořních zbraní řady Kalibr. Druhá z nich podle názoru USA i dalších členů NATO porušuje smlouvu INF, protože její maximální dosah údajně činí možná až 2 500 km.