Rozhodující bitvy druhé světové války: Stalinův první úspěch

Po zdrcujících porážkách z léta a podzimu roku 1941 se zdálo, že přežití Sovětského svazu visí na vlásku. Wehrmacht stál na předměstích Moskvy a lidské i materiální ztráty, které Rudá armáda utrpěla, by zřejmě zcela zdecimovaly každé jiné ozbrojené síly tehdejšího světa.

Německá hrozba a osvobození Moskvy

Situace ale nebyla ani zdaleka tak jednoznačná – také Němci přišli o mnoho mužů i techniky a navíc přicházela pověstná ruská zima, na kterou nebyli vůbec připraveni. Toho si bylo sovětské vrchní velení vědomo, a tak mohl armádní generál Grigorij Žukov 29. listopadu požádat Stavku o schválení svého plánu na protiofenzivu.

V odůvodnění napsal: „Nepřítel je vyčerpán. Pokud ale nyní nezlikvidujeme jeho nebezpečné průniky, bude schopen své divize v moskevském regionu posílit, (…) což by vyústilo v nebezpečnou situaci.“ Naproti tomu Němci nepředpokládali, že by mohli čelit významnější protiofenzivě, a ještě 4. prosince zpravodajské oddělení Vrchního velení pozemních sil hlásilo, že v „současné době není nepřítel před skupinou armád Střed schopen bez větších záloh podniknout protiútok“.

Jenže Rudá armáda rezervy stále ještě měla a 5. prosince spustila mohutný útok, který Němce v následujících dnech a týdnech vrhl zpět o desítky až stovky kilometrů. I když se nepodařilo skupinu armád Střed zničit, v což Stalin doufal, měla porážka u Moskvy pro třetí říši i další vývoj války zcela zásadní důsledek.

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Šlo totiž o konečné selhání Blitzkriegu a zhroucení německých nadějí, že Sovětský svaz bude poroben během několika měsíců – dlouhou opotřebovávací válku přitom Hitler nemohl vyhrát, zvláště když 11. prosince 1941 vstoupil do otevřeného konfliktu také se Spojenými státy.