Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (2)

Prvním nasazeným plynem se stal chlór, který v nižších koncentracích působil podráždění sliznic, zejména spojivek a dýchacích cest, což se projevovalo pálením očí, poruchami vidění a dávivým kašlem. Ve vyšších koncentracích docházelo k těžkému poleptání výstelky dýchacích cest, při němž postižení vykašlávali množství krvavého hlenu.

Předchozí část: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (1)

Jako první použili chlór Němci na východní frontě v lednu 1915 (první pokusy s použitím plynu coby bojového prostředku probíhaly už dříve v severní Francii a Belgii), na západní pak o tři měsíce později, zatímco Britové tuto látku poprvé použili během bitvy u Loosu v září 1915.

Ve všech případech se smrtící plyn vypouštěl z ocelových kontejnerů, což při náhlé změně směru větru představovalo značné riziko nejenom pro obsluhu, ale i vlastní vojska v pásmu útoku.

Chlór i další

Později došlo ve všech armádách k podstatnému zdokonalení, kdy se bojovými otravnými látkami plnily dělostřelecké náboje. To překonalo závislost na převládajícím větru a umožnilo překvapit nepřítele bez ohrožení vlastních jednotek. Chemické nálože vystřelovaly nejčastěji kanony s ráží okolo 150 mm a jejich měkké dopady nechávaly vojáky zprvu v klidu, neboť je považovali za nevybuchlé projektily, čímž ztráceli cenné vteřiny. Vzhledem k tomu, že při použití chlóru bývalo občas složité vytvořit na daném úseku dostatečnou letální (smrtící) koncentraci, hledaly výzkumné laboratoře válčících zemí další účinnější látky, zprvu odvozené od této toxické sloučeniny.

Nejvíce se rozšířil fosgen a difosgen s podobnými účinky na organismus, ale již při nižších koncentracích. Stále se však hledala ještě letálnější látka, kterou se nakonec stal yperit, nazývaný též hořčičný plyn, ačkoliv se nejednalo o plyn, ale o tekutinu. Ta se po výbuchu rozprášila a vzniklý aerosol se v závislosti na teplotě odpařoval, přitom toxický efekt měly obě formy, kapky i plyn.

Yperit patřil mezi zpuchýřující prostředky – v místě kontaktu s pokožkou nebo sliznicí způsobil úmrtí buněk, projevující se vznikem krvavých puchýřů, které splývaly a vytvářely rozsáhlé bolestivé vředy. Při zasažení očí ztráceli vojáci dočasně zrak a často i po vyléčení mívali rohovku znetvořenou jizvami omezujícími vidění. Pokud se zabránilo yperitu dostat k pokožce, avšak byl po odpaření vdechnut, devastoval svým leptavým účinkem dýchací cesty a vedl k těžkým poškozením plic stejně jako chlór.

Neviditelná hrozba

Součtem ne zcela přesných údajů všech účastníků Velké války dojdeme k číslu asi 1 200 000 zasažených bojovou otravnou látkou, z toho na 90 000 zásah nepřežilo (7,5 %). Je to podstatně menší podíl ve srovnání s dělostřelectvem a svědčí o trvalém zlepšování ochrany samotných vojáků novými plynovými maskami spolu s rostoucí schopností zdravotnické služby pečovat o zasažené.

Přesto patřily otravné látky po celou dobu války k velmi obávaným prostředkům zejména pro vnímanou zákeřnost jejich použití, neboť se před nimi nedalo ukrýt. Ačkoliv v poválečných letech přinesl vývoj ještě účinnější otravné látky ze skupiny nervově paralytických, neztratily prostředky z první světové války na účinnosti ani dnes, zvláště v případě vedení útoku na slabého nepřítele nebo civilní obyvatelstvo.

Psychotraumata

Světová válka přinesla i masové rozšíření nového druhu poškození, které se v předchozích válkách vyskytovalo spíše ojediněle – válečného psychotraumatu. Porucha se objevovala nejčastěji u vojáků vystavených extrémnímu emočnímu stresu spojenému s bezprostředním ohrožením života, typicky v dlouhotrvající bubnové palbě, ale také třeba plynovému útoku nebo při zavalení.

Často však vznikala plíživě bez zjevného traumatického impulsu, u citlivých jedinců při dlouhodobém pobytu v zákopech, zejména za studených dešťů, v blátě, mezi mrtvými těly a krysami, s trvalou hrozbou dělostřeleckého přepadu nebo odstřelovačovy kulky. To vše představovalo silný emoční stres, se kterým se psychika mnoha mužů nedokázala vyrovnat. Nešlo jen o mobilizované vojáky, psychotrauma zasáhlo i důstojníky z povolání, kde se navíc přidružil pocit provinění z profesionálního selhání.

Pud sebezáchovy

U postižených jedinců převzala instinktivní sebezáchovná složka chování kontrolu nad rozumovou nadstavbou a vojáci se začali chovat z hlediska vojenských pravidel iracionálně, často se snažili za každou cenu uniknout z místa ohrožení, a to i přímo v průběhu dělostřelecké palby. Mnoho z nich bylo za pokusy o útěk odsouzeno a často i zastřeleno za zbabělost a dezerci.

Dokončení: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (3) vychází v neděli 19. listopadu

Přitom tito jedinci vědomě dezertovat nechtěli, pouze v dané chvíli neunesli nadměrnou psychickou zátěž a ztratili kontrolu nad svým chováním. Je velkou zásluhou zdravotnických služeb všech bojujících armád, že v průběhu války dokázaly válečné psychotrauma označit za akutně vzniklou duševní poruchu a postižené vést jako pacienty. Tím bezesporu uchránily mnoho z těchto nešťastníků před polními soudy nebo rovnou kulkou v poli.