Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (1)

První světovou válku charakterizuje masivní používání dělostřelectva, které zranilo či zabilo přes dvě třetiny ze všech vyřazených vojáků, což je více než kdykoliv předtím nebo potom. Již od počátku osmnáctého století rozhodovala artilerie často o výsledku bitvy, ale podílela se pouze malým dílem na celkových ztrátách protivníka. Tento trend zvrátily až změny, které dělostřelectvo prodělalo v posledních dvou desetiletích před vypuknutím Velké války. 

Ničivé zbraně

Kromě zavedení bezdýmného střelného prachu a závěrů umožňujících rychlé nabíjení zezadu tvořilo podstatu změn zmenšování či naopak zvětšování stávajících děl. V první skupině dominuje zavedení bezzákluzových mechanismů, které umožnilo významně snížit hmotnost děl, čímž se zvýšila jejich pohyblivost v poli a šlo je nasadit těsně za první linii útoku. Zároveň vedla tato inovace k významnému navýšení jejich počtu. Druhou skupinu představuje naopak velmi těžká artilerie dopravovaná k místu nasazení po železnici, případně rozložená na několik částí skládaných dohromady až v prostoru akce.

Všechny tyto inovace vedly spolu s pozičním charakterem války k vystavení pěchoty intenzivní dlouhotrvající palbě, nesouměřitelné s jakoukoliv předchozí válkou. Například jenom za první měsíc bitvy na Sommě spotřebovaly britské baterie okolo 150 000 t munice, zatímco v průběhu třetí bitvy u Yper (31. červenec–6. listopad 1917) vypálily tři tisíce britských děl přes čtyři a půl milionu projektilů.

Střelná poranění

Tento palebný uragán zapříčinil na západní frontě asi 70 % všech ztrát v důsledku dělostřeleckého ostřelování, na východní i italské frontě šlo asi o 60 %, na jiných bojištích byl vzhledem k nižší koncentraci děl poměr menší. Živou sílu kosily především šrapnely, které se po explozi rozlétly na stovky zraňujících částic, ale obávané byly také tříštivo-trhavé projektily, bořící domy a demolující celé úseky zákopů.

Velmi mnoho zasažených vojáků zemřelo přímo na bojišti v důsledku šoku následujícího po masivní ztrátě krve. Vojáci v zákopech se velmi obávali zasypání, které kromě děsivých následků na psychiku znamenalo i poškození měkkých tkání tlakem závalu. To často vedlo k selhání ledvin, ucpaných částečkami rozdrcené tkáně. Tento typ poškození je dodnes nejčastější příčinou úmrtí obětí zemětřesení, které přežily prvotní otřes půdy.

Závod s časem

Realita poziční války, s omezenými možnostmi odsunu raněných pod trvalou palbou z blátivého bojiště do úzkých zákopů a poté na zdravotnickou etapu, zpravidla již zahlcenou raněnými, způsobovala značná prodlení, jež byla pro přežití kritická. Po prvních dvanácti hodinách bitvy na Sommě čekali britští ranění i několik dnů na definitivní ošetření a mnoho z nich v důsledku této prodlevy zemřelo. Soudobá válečná medicína považuje za horní časovou hranici šest hodin, během kterých se musí voják se závažným ranným krvácením dostat na etapu odborné pomoci. Po této lhůtě se již rozvíjejí těžké šokové změny, jež zpravidla vedou k úmrtí.

Válečná poranění často kontaminovaly nečistoty z oděvů a zejména z půdy, zvláště na dobře hnojených polích severní Francie. Poraněné plochy se stávaly ideální živnou půdou pro rozvoj infekce, která často přecházela v sepsi – bakteriální zamoření celého organismu (otrava krve), končící zpravidla fatálně. Frontoví lékaři se tomu snažili předcházet amputacemi, z dnešního pohledu zbytečně radikálními, ale v éře, jež neznala antibiotika, lze jejich rozhodování pochopit.

Výsledkem bylo velké množství invalidů, kterým odnětí končetiny zachránilo život, ale poválečné sociální systémy zbědované Evropy je zatlačily pod hranici bídy. Další obávanou komplikaci představoval tetanus, dramaticky zhoršující prognózu poranění, která se za jiných okolností mohla zahojit. 

Bojový plyn

Použití otravných plynů zakazovala haagská konvence z roku 1907, proto první nasazené prostředky měly spíše povahu dráždivých látek, které měly před vlastním útokem krátkodobě zneschopnit nepřátelské vojáky v první linii než je zcela vyřadit. Velmi brzy se však začal stírat rozdíl mezi dráždivou a otravnou látkou.

Celkem bylo v období první světové války testováno přes čtyřicet toxických substancí, z nichž potřebám bojového nasazení nejvíce vyhovovaly čtyři z nich – chlór, fosgen, difosgen a yperit. Testované potenciální zbraně se hodnotily nejenom z hlediska smrtícího efektu, ale mnoha dalších parametrů, jako doba zamoření terénu, nároky na průmyslovou výrobu a bezpečnost při manipulaci.

Smrtící premiéra

Prvním nasazeným plynem se stal chlór, který v nižších koncentracích působil podráždění sliznic, zejména spojivek a dýchacích cest, což se projevovalo pálením očí, poruchami vidění a dávivým kašlem. Ve vyšších koncentracích docházelo k těžkému poleptání výstelky dýchacích cest, při němž postižení vykašlávali množství krvavého hlenu.

Pokračování: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (2)

Při masivním zasažení chlórem se plicní sklípky plnily zánětlivou tekutinou, která jim znemožňovala plnit jejich funkci při okysličování krve. Zasažení umírali v důsledku dechového selhání za příznaků podobných utopení. Pokud přežili, hojila se poškozená plicní tkáň jizvením, které zmenšovalo její funkční kapacitu a válečným invalidům působilo trvalé dechové potíže.