Rakousko-uherské vojenské známky: Legitimationskapsel našich pradědů

Rakousko-uherský erár zavedl povinnou identifi kační známku do svých ozbrojených sil v roce 1902. Nevydal se cestou přísné praktičnosti, nová pomůcka musela splnit též kritéria dobové elegance
26.02.2016 - Viktor Grossmann


Vtomto případě se nejednalo přímo o známku s vyraženými údaji, nýbrž o jakýsi medailonek či prostě kovovou otvíratelnou kapsli s pantíkem, opatřenou vnitřní sponkou a papírovým identifikačním štítkem. Zavřená držela pomocí výstupku horního provlékacího kolečka. Původně ji vojáci měli nosit všitou v kalhotové kapse, přidržovanou provlékacím provázkem. Známky se posléze začaly nosit také na krku. I v prosté otázce vzhledu této ryze praktické pomůcky se projevoval konzervativismus a prvky jistého elitářství, tolik typické pro rak.-uh. armádu.

A tak se kromě vojskem přidělovaných mosazných známek začaly objevovat soukromě pořizované, secesně elegantní, přesto však typizované známky-kapsle pro důstojníky. Zdobil je vyražený erb císařství na rubu, na líci nesl monogram panovníka. Nejprve „FJI“ (značící Franze Josefa I.), poté „K“ od roku 1917 panujícího císaře Karla. Důstojnické ani klasické známky kapslového typu se nevyznačovaly přílišnou odolností. Všechny potřebné údaje navíc obsahoval lehce poškoditelný papírový štítek, na který si nacionále vypsali sami vojáci. Uvádělo se jméno, rok narození, přesná adresa – politický okres a země, dále číslo pluku a hodnost, rok narukování, osobní přidělené číslo a konečně také náboženské vyznání.

Nouzová výroba

Válečné strádání podunajské monarchie zasáhlo nakonec i do výroby tak malých předmětů, jako byly identifikační známky. Prvotní model v mosazném provedení tak v roce 1915 vystřídala méně vzhledná náhražková varianta ze zinkového plechu, opatřená pojistným klipem. Vzhledově zůstala v podstatě totožná s původním modelem. Její tvůrci současně předcházeli riziku znehodnocení zápisu na papíru ražbou nejnutnějších údajů přímo do plechu zinkové kapsle na její zadní straně, ovšem vložený papírový štítek s podrobnými údaji zůstal.

Ani zinkovou variantu identifikační pomůcky nakonec skomírající průmysl podunajské monarchie nezvládal produkovat v dostatečných počtech. V závěru války (roku 1918) se proto objevila další varianta, tentokrát z velice tenkého náhražkového plechu. Výrazné zjednodušení se podepsalo na absenci pojistného klipu, takže se známka v zavřeném stavu musela pojistit svázáním nití. Nepraktický papírový štítek přetrval, ovšem ražba se pro nevhodné vlastnosti použitého plechu praktikovat nedala. Křehce působících kapslí se tak do dnešních dnů mnoho nedochovalo.  

  • Zdroj textu
    I. světová II/2013
  • Zdroj fotografií
    archiv autora

Další články v sekci