Podmořská ocelová dvojčata (2): Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4

Pro nepočetné rakouské ponorkové síly znamenala zkáza U-3 těžkou ztrátu, zvlášť když se ve stejné době potopila na mině U-12. Avšak pro U-4 přineslo léto roku 1915 nejúspěšnější období služby – 24. května sice ještě nevyšel útok na italský křižník (patrně třídy Lombardia), ale už 9. června poručík Singule objevil svaz kolem britského křižníku Dublin, který se vracel od Gallipoli do Brindisi. Velící důstojník nezaváhal a vypálil dvě torpéda. Jedno zasáhlo strojovnu, kde zabilo 13 mužů.

Předchozí část: Podmořská ocelová dvojčata (1)

Dublin se přesto sníženou rychlostí dokázal do Brindisi dostat, tam jej provizorně opravili, a tak mohl odplout do doků v Anglii a do Středomoří se již nevrátil. Ale to ještě nebyl konec, U-4 řádila dál. Dne 18. července se chystala vyplout z Kotoru, aby pátrala po posádce pohřešovaného letadla. Na poslední chvíli však Singule dostal rozkaz admirála Hansy, aby zaútočil na silný italský svaz křižníků Giuseppe Garibaldi, Varese, Francesco Ferrucio a Vettor Pisano s doprovodem čtyř torpédoborců a sedmi torpédovek, který se právě chystal ostřelovat důležitou pobřežní železnici Dubrovník–Kotor.

Slavné chvíle U-4

U-4 nepřátelský svaz našla, Singule za cíl zvolil vlajkový pancéřový křižník Giuseppe Garibaldi, chvíli se potýkal s porouchaným vysouvacím mechanismem periskopu (musel při pozorování klečet!) a nakonec ze vzdálenosti půl kilometru vypustil dvě torpéda. Obě cíl zasáhla a křižník byl do tří minut pod vodou. Katastrofu jako zázrakem nepřežilo „jen“ 53 mužů, 525 trosečníků i s admirálem Eugeniem Trifarim s výkřikem „Ať žije král!“ naskákalo do moře, odkud je vylovily doprovodné torpédovky. Když Singule opět vysunul periskop, aby obhlédl situaci, Italové jej spatřili, zahájili dělostřelbu a jeden torpédoborec se pokusil U-4 taranovat.

Singule usoudil, že nastal nejvyšší čas zmizet, ponořil se a upláchl. Zkáza Giuseppa Garibaldiho představovala hodně důraznou lekci, Italové se k chorvatskému pobřeží s žádnou větší lodí už nikdy neodvážili, což britský styčný důstojník v Římě kapitán Richmond ve svém deníku znechuceně okomentoval slovy: „Raději by měli své loďstvo prodat a chopit se flašinetů a opiček, protože, proboha, to jim jde mnohem lépe než válčení na moři...“

Na druhou stranu musel kritice čelit překvapivě i Rudolf Singule. Někteří náročnější vyšší důstojníci mu totiž vyčítali, že křižníků nepotopil víc, což nakonec vedlo k tomu, že Řád Marie Terezie – nejvyšší rakousko-uherské vyznamenání za statečnost – dostal až v roce 1929. Další velké úkoly na U-4 čekaly na přelomu let 1915/16, když se snažila narušit evakuaci poražených srbských vojsk z Albánie a při té příležitosti poblíž albánské Drače potopila malou hlídkovou loď Jean Bart II., britský škuner John Pritchard a čtyři plachetnice.

Po pravdě řečeno pokus o ponorkovou blokádu omezil evakuaci Srbů jen minimálně a U-4 musela na další úspěchy počkat až na druhou polovinu roku. Jenže ty stály za to. Rudolf Singule dokazoval celému světu, že brněnský námořník dokáže být obávaným válečníkem i na zastaralém stroji. Nejprve v srpnu potopil malou, leč nebezpečnou italskou protiponorkovou Q-loď Pantelleria a za měsíc zaútočil na velký uhelný parník Inververbie, plavící se pod britskou vlajkou do Tarentu. U-4 zasáhla Inververbie torpédem, loď se začala potápět a Singule měl pocit, že s prací skončil.

Jenže k všeobecnému překvapení se z paluby Inververbie uvolnily převážené kanadské torpédové čluny Ml-230, Ml-253 a Ml-255 a sklouzly na hladinu. U-4 je promptně potopila palubním dělem, pouze člun Ml-246 měl větší štěstí a trosečníci z Inververbie jej dokázali zachránit. O měsíc později si stále slavnější (a také obávanější) ponorka připsala loď pro přepravu vojáků Margaretha a později zaútočila ještě na další dvě velké ozbrojené transportní lodě. Zatímco italská Perseo torpédový útok nepřežila, francouzská Italia se na hladině udržela a byla odvlečena do oprav. 

Nekontrolovatelně ke dnu

Mise z června 1917 opět způsobila ztráty Francouzům, kteří museli oželet malý parník Cefira a pomocnou hlídkovou loď Eduard Corbiere. Poslední obětí staré ponorky se po krátkém dělostřeleckém souboji stala 12. července 1917 ozbrojená francouzská plachetnice Berthilde, ale dál už válčit zkrátka nešlo. Za dva dny se při plavbě na hladině příď zchátralé U-4 znenadání sklonila a člun z neznámých příčin nekontrolovatelně klesal do hlubin pod úhlem 25 stupňů.

Singule zrovna spal a než jej námořníci vzbudili, U-4 se nacházela šedesát metrů pod vodou, tedy deset metrů pod konstrukčním maximem! Vypuštění balastních nádrží se nepovedlo, protože kvůli velké hloubce čerpadla nedokázala překonat vnější tlak vody. V osmdesáti metrech Singule nařídil odhodit fallkiel, tedy bezpečnostní zátěž, již modernější čluny dávno neměly. Člun se konečně vyhoupl na hladinu, avšak kvůli ztrátě fallkielu se už nemohl ponořit.

To nebyla dobrá zpráva, protože U-4 čekala cesta domů skrz dohodovým námořnictvem bedlivě střeženou Otrantskou úžinu. Při vší smůle však měla stará ponorka přece jen trochu štěstí, žádné nepřátelské letadlo ani loď nepotkala a bezpečně dorazila do oprav, které se protáhly na půl roku. Singule mezitím U-4 opustil, aby otestoval dvě zbrusu nové ponorky, a poté vykonával funkci šéfa velitelských kursů. Jeho stará ponorka s novým velitelem Franzem Rzemenowskym von Trauteneggem (mimochodem dalším Jihomoravanem, tentokrát ze Znojma) ještě na jaře 1918 pokoušela osud na bojových hlídkách, jenže von Trautenegg už nedokázal potopit nic.

V červenci 1918 došlo k překlasifikování U-4 na školní loď, po válce připadla Francii a v roce 1920 šla do šrotu. Celkové skóre U-4 – s výjimkou plachetnice Fiore Del Mare všechno pod Singuleho velením tak činí jeden křižník potopený (7 234 tun), jeden poškozený (5 400 tun), 14 zničených nákladních lodí (15 039 tun) a dvě nákladní lodě poškozené (3 535 tun). Nikdo z posádky U-4 během války nezahynul či neutrpěl vážnější zranění, což se rovná menšímu zázraku…