Rakety a pumy proti tankerům: Irácko-íránská válka na moři (1)

Napětí mezi Irákem a Íránem se ve druhé polovině 70. let stupňovalo každým dnem. Vyostřovaly se národnostní spory mezi Peršany a Araby i tahanice o sporná území – zejména řečiště Šatt al-Arab a ostrůvky v Hormuzském průlivu. Poté, co v Íránu na přelomu let 1978–1979 zvítězila šíitská islámská revoluce ajatolláha Chomejního, se konflikt rozšířil i do náboženské roviny. Saddám Husajn se totiž obával, že dění v sousední zemi zaktivizuje šíitskou většinu iráckého obyvatelstva, která žila v područí menšinových sunnitů. 

Náboženské i územní spory 

Od ledna 1980 docházelo k pohraničním šarvátkám a Bagdád vyzval íránskou vládu, aby udělila autonomii obyvatelstvu sporného Chúzistánu. Obě strany přestaly dodržovat pět let starou alžírskou smlouvu, jež stanovovala vzájemnou hranici, a Husajnovy divize 22. září 1980 zahájily invazi. V prvních měsících se Iráčanům dařilo a obsadili rozsáhlá území. Už v této fázi války se cílem stávala i zařízení na zpracování ropy – hlavní obchodní komodity obou států. Chomejního letectvo kupříkladu dokázalo tak těžce poškodit těžební a průmyslové kapacity kolem Basry, že Irák musel zastavit export z jižních ropných polí. Navíc na jaře 1982 uskutečnily íránské divize protiútok, jenž nepřítele zatlačil zpět, a boje se přenesly do Iráku. 

Oboustranné vyčerpání nakonec vyústilo v patovou situaci, načež se Husajnova vláda rozhodla srazit protivníka na kolena ekonomicky. Tak se začátkem roku 1984 zrodila takzvaná tankerová válka, při níž Irák nejprve napadl ropné terminály a tankery kotvící u ostrova Kharg. Iráčané se prostřednictvím úderů na lodní dopravu snažili vyprovokovat Teherán k extrémním odvetným opatřením v čele s uzavřením Hormuzského průlivu pro mezinárodní plavbu. Takový počin by totiž vedl k intervenci Spojených států, jejichž představitelé už několikrát prohlásili, že v případě zablokování úžiny US Navy zasáhne silou. Chomejního generálové si však byli výbušnosti situace vědomi, a tak zprvu odvetné akce omezili na minimum. 

První irácké údery 

Saddám Husajn tedy musel spor vyhrotit jinak a prohlásil, že veškerá obchodní plavidla směřující z nebo do vybraných íránských přístavů se stanou cílem jeho letectva. K útokům na tankery použili Iráčané pestrou směsici strojů – od francouzských stíhaček Mirage F1 a úderných Super Étendardů po sovětské MiG-23 a Su-20/22. Obávanou zbraň představovaly hlavně protilodní rakety Exocet, jež dosahovaly rychlosti 1 130 km/h a nesly 165 kg výbušniny.

Nechyběly ani střely sovětské provenience či letecké pumy včetně padákových. Nejčastějším cílem se opět stávaly rafinerie a přístavy na ostrově Kharg. Íránci poprvé odpověděli 13. května 1984, kdy jejich letectvo napadlo kuvajtský tanker přepravující iráckou ropu. O tři dny později si Chomejního piloti vzali na mušku i saúdský tanker, byť se právě pohyboval ve výsostných vodách Saúdské Arábie. Volba plavidel zmíněných států byla záměrná – v důsledku posunu fronty totiž Irák dočasně ztratil přístup k moři a Husajnův režim se stal závislým na svých arabských spojencích ohledně vývozu své vytěžené ropy.

Nakonec však obě znepřátelené země bez skrupulí napadaly lodě plující pod libovolnou vlajkou, pokud generálové vyhodnotili, že by jejich zničení mohlo protivníka oslabit. Tato taktika vedla k dramatickému zvýšení napětí v oblasti a kupříkladu Saúdové se za přepad svého tankeru pomstili už 5. června, když jejich stíhačky F-15 sestřelily dva íránské letouny F-4 Phantom II. 

Odpověď Teheránu

Aby ochránil své exportní kapacity, přesunul Teherán hlavní obchodní přístav z Khargu na ostrov Larak. Zároveň íránské fregaty zahájily blokádu Iráku a jejich posádky kontrolovaly kteroukoliv loď podezřelou z obchodních styků s Bagdádem. Chomejního námořníci si mohli počínat téměř beztrestně, neboť iráčtí piloti měli jen chabý výcvik v útocích proti ozbrojeným plavidlům. Ajatolláhovy lodě napadaly tankery protilodními střelami, případně pomocí radarů naváděly na cíl rakety odpalované z pozemních základen.

Záhy se akcí zúčastňovaly i stíhačky F-4 a vrtulníky vyzbrojené střelami AGM-65 Maverick, stejně jako rychlé pobřežní čluny zvané boghammar osazené těžkými kulomety a raketomety. Proti bezbranným tankerům si malé loďky, ovládané příslušníky revolučních gard, připsaly značné úspěchy.  Iráčané byli po celou tankerovou válku aktivnější a uskutečnili trojnásobný počet útoků než nepřítel. Paradoxně to však byly právě akce íránských boghammarů proti kuvajtským lodím, které způsobily internacionalizaci konfliktu.

Kuvajťané totiž neměli dost sil k odvracení úderů, a tak koncem roku 1986 požádali velmoci o ochranu svých obchodních plavidel. Zatímco Sovětský svaz si začal alespoň pronajímat tankery, představitelé Spojených států se rozhodli pro ozbrojenou intervenci nazvanou operace Earnest Will. Americké zákony zakazovaly US Navy eskortovat civilní plavidla jiných zemí, a tak se kuvajtské tankery musely přeregistrovat pod vlajkou USA. Lodě ostatních států plující do Íránu ovšem Američané nebránili, což snížilo objem dopravy do Laraku, a Chomejní obvinil Washington z podpory Iráku.

Konvojové operace 

Zodpovědnost za Earnest Will převzala 7. flotila v Perském zálivu a zapojily se i lodě pacifické 3. flotily a 6. flotily ve Středozemním moři – operace totiž představovala největší konvojovou akci od druhé světové války. Informace o blížících se útočnících předávaly námořníkům letouny včasného varování a řízení AWACS. Ještě předtím, než Američané stihli začít konvoje organizovat, se ukázala nebezpečnost tohoto úkolu – 17. května 1987 totiž irácká Mirage F1 odpálila dva exocety na fregatu Stark.

Pilot vypustil střely v okamžiku, kdy posádka lodi vysílala rádiem varování určené pro všechny irácké i íránské letce v oblasti. Palubní radary nedokázaly nízko letící rakety zaznamenat, a tak je námořníci spatřili vlastníma očima až pár vteřin před zásahem. Jeden exocet explodoval v ubytovacích prostorách, zabil 37 osob a 21 dalších zranil. Irácké úřady posléze uvedly, že šlo o nešťastnou náhodu. Pentagon přesto reagoval rozkazem, jenž americkým plavidlům povoloval zahájit palbu, kdykoliv se posádky budou cítit ohroženy.

Dokončení: Rakety a pumy proti tankerům: Irácko-íránská válka na moři (2)

Samotná operace začala 24. července 1987 a US Navy poskytla kuvajtským tankerům tak odstrašující eskortu, že se íránské loďstvo neodhodlalo k přímému střetu. Nadále ovšem pokračovaly údery rychlých člunů a Teherán též nechal plavební trasy zaminovat. Když brzo po zahájení eskort najel kuvajtský tanker Bridgeton plující pod americkou vlajkou na minu, americko-íránské vztahy se ocitly na bodu mrazu. Do konfliktu se vložilo velitelství speciálních operací USSOCOM, jež v srpnu 1987 spustilo operaci Prime Chance. Na rozdíl od Earnest Will šlo o přísně tajnou akci, které se zúčastnila námořní zásahovka Navy SEALs, oddíl SWCC (Special Warfare Combatant-craft Crewmen) vycvičený pro diverzní akce malých člunů a 160. letecký pluk zvláštních operací (výsadkový).