Rachot kanonů na vietnamském nebi: Souboj stíhaček F-8 Crusader vs. MiG-17 (1)
Americký palubní letoun F-8 Crusader představoval ve své době výtečnou konstrukci, která se vyznačovala množstvím pokrokových prvků. Piloti těchto letadel se často sami pokládali za ty „pravé“ stíhací letce a hleděli s nedůvěrou na těžší dvoumístné letouny F-4, jejichž arzenál byl alespoň zpočátku značně problematický. Typickými protivníky amerických „křižáků“ se staly zdánlivě primitivní, avšak velmi obratné sovětské stíhačky MiG-17F v barvách Vietnamského lidového letectva. Dnes dostupné informace navíc dokládají, že v jejich kokpitech neseděli jen Vietnamci, ale v některých případech také Severokorejci.
Žádost o lepší stroje
Sovětské letouny MiG-15 ve službách KLDR způsobily Američanům za korejské války velice nepříjemné překvapení. Americké letectvo proti nim muselo vyslat typ F-86 Sabre, avšak nové proudové stíhačky provozovalo a vyvíjelo též námořnictvo, jehož úloha v korejské válce bývá často opomíjena. Pro letectvo se rodila nová „stovková“ série letadel, která začala typem F-100 Super Sabre, avšak i US Navy žádalo výkonnější stroje, které měly prolomit dlouholeté přesvědčení, že parametry palubních letounů musejí „logicky“ zaostávat za těmi, které startují z pozemních základen.
Palubní letouny musely mít celkově odolnější konstrukci a vyžadovaly větší zásobu paliva, ale specifikace námořnictva z roku 1952 žádaly stíhací letoun, jenž by byl z hlediska rychlosti, stoupavosti a obratnosti zcela srovnatelný se stroji letectva. Coby nejlepší se ukázal návrh V-383 od firmy Vought, která roku 1953 vyhrála výběrové řízení, a tak mohl 25. března 1955 vzlétnout prototyp nového letadla pod jménem XF8U.
Jak vyřešit přistání na palubě
Nejzajímavější rys tohoto stroje představovalo křídlo, které mělo mechanismus pro změnu úhlu náběhu. Díky tomu bylo letadlo schopno přistávat v úhlu, jenž umožnil pilotovi dobrý výhled na palubu letadlové lodě. Právě špatný výhled při přistání znamenal u většiny starších palubních letounů slabinu, kterou nový stíhač s bojovým jménem Crusader neměl, ačkoliv s ovládáním tohoto mechanismu bylo spojeno několik počátečních těžkostí.
Jinak ale stroj během zkoušek sbíral převážně pochvaly, a proto byl v roce 1956 zařazen do arzenálu US Navy jako F8U Crusader a o něco později byl přijat i námořní pěchotou. V roce 1962 došlo ke změně značení techniky námořnictva, a proto „křižák“ dostal nový název F-8. V témže roce prodělal též první „ostré“ nasazení za kubánské raketové krize, během které operovaly i průzkumné stroje provedení RF-8, ale největší bojové nasazení čekalo novou stíhačku nad jihovýchodní Asií.
Sázka na kanony Colt
Do akcí nad Laosem a Vietnamem se stíhače F-8 zapojily už v roce 1964 a s tím, jak narůstala americká angažovanost, rostla i intenzita jejich užívání. Navíc se uskutečňovaly i změny v konstrukci a vybavení letadla, které odrážely provozní zkušenosti, a proto přicházely do služby i nové varianty „křižáků“. Nové přístroje na některých z nich však patrně způsobily více problémů než užitku. Všechny verze ovšem používaly shodnou základní výzbroj, která se skládala ze čtyř kanonů Colt ráže 20 mm na bocích trupu.
Stroj F-8 byl na delší dobu poslední americkou stíhačkou, jež od začátku nesla integrální hlavňovou výzbroj, jelikož první varianty stíhačů F-4 Phantom II neměly kanony vůbec a teprve do pozdějších se instalovaly dodatečně, když se ukázalo, že řízené rakety neřeší zdaleka vše. F-8 byl tudíž znám i pod přezdívkou „Poslední pistolník“ („The Last Gunfighter“), ačkoliv se vědělo, že při manévrech s velkým přetížením mají jeho kanony tendenci selhávat.
F-8E Crusader
- ROZPĚTÍ KŘÍDLA: 10,87 m
- CELKOVÁ DÉLKA: 16,53 m
- CELKOVÁ VÝŠKA: 4,80 m
- PRÁZDNÁ HMOTNOST: 7 956 kg
- MAX. HMOTNOST: 15 334 kg
- MOTOR: Pratt & Whitney J57-P-20A
- MAX. TAH MOTORU: 80 kN
- MAX. RYCHLOST: 1975 km/h
- BOJOVÝ DOLET: 730 km
- BOJOVÝ DOSTUP: 17 700 m
- KANONY: 4× 20mm Colt Mk 12 (500 nábojů)
- PUMOVÁ A RAKETOVÁ VÝZBROJ: 4 000 kg
Stíhačka i bombardér
První varianty F-8 měly také výsuvné trupové raketnice pro 70mm neřízené rakety, tato výzbroj se však příliš neosvědčila. Větší význam tak měly čtyři kolejnice po bocích trupu, které sloužily pro 127mm neřízené rakety Zuni nebo pro tepelně naváděné protiletadlové rakety AIM-9 Sidewinder. Stroj měl i závěsníky pod křídlem, kam se daly zavěsit pumy či řízené střely vzduch–země AGM-12 Bullpup, takže crusader mohl sloužit i jako stíhací bombardér.
Dokončení: Rachot kanonů na vietnamském nebi: F-8 Crusader vs. MiG-17 (2)
Primárně však šlo zejména o stíhačku, jež nabízela výtečnou stoupavost a obratnost. Piloti F-8 tudíž byli cvičeni pro klasické manévrové vzdušné souboje, kdežto osádky phantomů podobný výcvik postrádaly, nehledě k tomu, že jejich těžší letouny se pro tento styl boje příliš nehodily. F-8 nesly i radiolokátor, který byl však notoricky nespolehlivý. Často selhávaly i rakety AIM-9, a tak piloti „křižáků“ museli spoléhat primárně na kanony, s nimiž také dosáhli většiny bojových úspěchů.
-
Zdroj textu
Válka Revue
-
Zdroj fotografiíWikipedia