Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět (2)

S výjimkou finské pušky dlouho platilo, že všechny kopie a deriváty AK-47 a AKM využívají jen munici ráže 7,62×39 mm. Stejně tomu bylo i u kopií z exotických zemí, mezi nimiž se dá zmínit egyptská Mahdi, vietnamská AKM-1 (obě verze AKM), severokorejská Typ 58, súdánská MAZ (obě vycházejí z čínské pušky Typ 56) nebo irácká zbraň Tabuk (vytvořená na bázi jugoslávské M70).

Přechozí část: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět (1)

Přechod na střelivo menší ráže

Na přelomu 60. a 70. let však v Sovětském svazu začaly práce na útočné pušce menší ráže. Přestože se tehdy objevily také zcela nové konstrukce, přednost nakonec dostal osvědčený princip Kalašnikov, a tak se puška AKM stala základem zbraně, která podle roku zavedení do služby dostala označení AK-74. Jedná se o zbraň pro munici ráže 5,45×39 mm, jež se od svého předchůdce na pohled liší jiným tvarem úsťové brzdy nebo vzhledem zásobníků, které postrádají typické prolisy.

Jinak se však de facto shoduje s AKM, a to až do té míry, že první dodané série AK-74 údajně vznikly coby konverze AKM, protože součástková shoda mezi oběma typy přesahuje 50 %. Také puška na novou munici se dočkala řady dalších verzí, mezi něž se řadí třeba AKS-74 se sklopnou kovovou opěrkou, AK-74N s nočním zaměřovačem, lehký kulomet RPK-74 či zkrácená zbraň AKS-74U, jež po sklopení opěrky měří méně než půl metru. Následovala také licenční výroba 5,45mm pušek v zahraničí.

Tak vznikly i východoněmecká MPi-AK-74N, polská kbk wz. 1988 alias Tantal, rumunská PA md. 86, bulharská AK-74M1 (známá též jako AR-M1) či severokorejská puška Typ 88. V Československu byl vyvíjen soubor zbraní Lada, který byl na AK-74 založený, ale nedostal se přes fázi prototypů, i když po roce 1989 prodělal konverzi na západní ráži 5,56 mm. Ostatně i další země pak vytvořily deriváty AK-74 na munici standardu NATO, z nichž lze k nejdůležitějším řadit polskou zbraň kbs wz. 1996 alias Beryl, bulharskou AK-74MA1 nebo jugoslávskou pušku Zastava M80.

Další deriváty ze světa i z Ruska

Rozsáhlá „rodina“ zbraní Kalašnikov ovšem nezahrnuje jen útočné pušky a velice lehké kulomety. Za samostatnou větev vývoje lze pokládat univerzální kulomet PK, v němž je využitý systém Kalašnikov obrácený „vzhůru nohama“ a který používá výkonnější střelivo ráže 7,62×54 mm. (Podrobnosti o této zbrani najdete ve VR 7–8/2016.) Princip Kalašnikov se uplatnil také u poloautomatických pušek pro přesnou střelbu, které bývají často (ne úplně správně) označovány za odstřelovačské.

Je ale nutné zdůraznit, že mezi zbraně systému Kalašnikov nepatří známá sovětská puška SVD konstruktéra Dragunova. Sice má s principem Kalašnikov některé společné rysy, ale její mechanismus vznikl zcela nezávisle na řadě AK. Coby příklady přesných pušek, jež skutečně využívají princip Kalašnikov, se dají uvést rumunská PSL či jugoslávské Zastava M76 a M91 (z nichž první byla zkopírována i v Iráku jako součást řady pušek Tabuk).

Vrátíme-li se do Sovětského svazu, respektive do Ruska, pak jistě stojí za zmínku ještě několik dalších zajímavých zbraní na principu Kalašnikov. Jde například o samopal PP-19 Bizon, který je stavěný na pistolovou munici (9×18 mm Makarov nebo 9×19 mm Parabellum), která se nachází v trubicovém zásobníku pod hlavní. Další zajímavostí je, že se na vývoji této zbraně podíleli i Viktor Kalašnikov a Alexej Dragunov, synové Michaila Kalašnikova a Jevgenije Dragunova.

Zbraně na principu Kalašnikov reprezentují také součásti systémů, jež se v Rusku označují jako „střelecko-granátometné komplexy“ a kombinují pušky s granátomety. Patří sem tiché zbraňové systémy BS-1 Tišina a GSN-19 Kanarejka nebo systém OC-14 Groza, který navíc využívá princip Kalašnikov v konfiguraci „bullpup“, tzn. se zásobníkem za spouští. Z ruských derivátů řady AK je třeba uvést poloautomatické brokovnice řady Sajga-12 na patrony brokové ráže 12. Získaly velký úspěch na civilním trhu a jako lovecké a policejní zbraně se často objevují i v USA.

Výroba v USA a stovková řada

Ostatně v USA již řadu let běží též výroba kopií AK-47, a to přinejmenším u šesti firem, mezi které patří například Century Arms, Inter Ordnance, Destructive Devices či Rifle Dynamics. Žádná z nich ovšem nemá licenční práva, což budí v Rusku značnou nelibost. Na Floridě se ale měly v roce 2016 začít vyrábět „oficiální“ pušky, a to u firmy Kalashnikov USA, jež dříve zbraně z Ruska do USA dovážela, avšak musela přerušit činnost kvůli vyhlášení amerického embarga vůči Rusku.

Z dalších producentů nových verzí zbraní řady AK je nutno uvést Čínu, kde se od roku 1981 vyrábí komplexně přepracovaná zbraň Typ 81, jež do konce 90. let tvořila základní služební zbraň čínské armády, a dále Indii, kde na bázi principu Kalašnikov vznikla nová sada zbraní INSAS, od konce 90. let standardní výzbroj indických vojáků.

Globální obliba výrobků využívajících princip Kalašnikov tedy neupadá, přestože se o nich již od konce 80. let mluvilo jako o morálně a technicky zastaralých. Rusko na tuto kritiku reagovalo a hlavní odpověď reprezentuje takzvaná stovková řada, která se dostala na světový trh v roce 1994. Vychází ze zbraně AK-74M (exportované i jako AK-100), která se vyrábí od roku 1991 a vyznačuje se četnými změnami, především absencí dřevěných součástí, které nahradil černý plast. Puškovou pažbu lze sklopit podél levé strany těla zbraně.

Pokračování: Pušky z rodiny AK: Nezničitelná a jednoduchá (3)

Její zkrácená verze se označuje jako AK-105, ovšem na trh potom zamířily ještě další dvě dvojice na jiné typy střeliva, a to AK-101 a krátká AK-102 ráže 5,56 mm a AK-103 a krátká AK-104 na munici ráže 7,62×39 mm (v zásadě tedy jde o náhradu AKM). Byly zkonstruovány též pušky AK-107 (5,45 mm) a AK-108 (5,56 mm) s upraveným mechanismem s výrazně menším zpětným rázem. Ty zareagovaly na skutečnost, že se přímo v Rusku objevilo několik zcela jiných konstrukcí pušek (jako AN-94 a AEK-971), které také nabízejí výrazné snížení zpětného rázu a jejichž výrobci usilovali o to, aby jejich zbraně nastoupily v ruské armádě na místo řady AK.