Pušky proti tankům: Sovětské protitankové pušky PTRD-41 a PTRS-41

Protitankové pušky se zrodily již krátce po nástupu zbraně, proti které byly určeny. První byla německá puška Mauser T-Gewehr z roku 1918, na kterou potom v meziválečném období navázala řada dalších typů. V principu šlo obvykle o opakovačky, jež pálily malorážovým, ale vysoce průbojným střelivem (nejčastěji s ocelovým jádrem).

Proti tehdejším tankům zpravidla postačovaly, ale průběh druhé světové války přinesl rychlé zesilování pancíře, a tudíž se faktická bojová hodnota těchto pušek prudce snižovala. O to zajímavější byla iniciativa SSSR, který zavedl protitankové pušky do služby až v roce 1941 a vytvořil pro ně novou munici ráže 14,5 mm, která se dodnes používá v těžkých kulometech.

Konstrukce dvou puškařů

Vývoj pěchotních protitankových pušek začal v SSSR v listopadu 1938. Původně se plánovala ráže 12,7×108 mm, ale výkon tohoto kulometného náboje byl vyhodnocen jako nedostačující, a proto byl dán i pokyn k vytvoření silnější munice. Tak se zrodilo střelivo ráže 14,5×114 mm a v září 1939 začaly zkoušky první takto kalibrované zbraně nazvané PTRR (protivotankovoje ružjo Rukavišnikova). Posléze bylo rozhodnuto o vstupu do výzbroje a produkci 15 000 kusů, ale ve skutečnosti vzniklo jen pět exemplářů, jelikož se projevila celá řada nedostatků.

Kromě toho se Sověti v Polsku zmocnili polských protitankových pušek Wz. 35 a mohli se seznámit i s německou zbraní Panzerbüchse 38. Přestože obě měly ráži jenom 7,92 mm, z hlediska kvalit celé konstrukce a funkčního mechanismu převyšovaly PTRR. Sovětští konstruktéři tak dostali pokyn, aby i dále zkoumali a vyvíjeli protitankové pušky pro munici ráže 14,5 mm, avšak aby u toho využili prvky zahraničních zbraní. Nejednalo se ovšem o nijak prioritní zadání, protože SSSR neočekával, že bude muset v brzké době vést obrannou válku, ve které by takové pušky mohl rozsáhle využít.

Dvaadvacátý červen 1941 však všechno změnil. Do nitra SSSR se valily německé tanky a sovětská pěchota neměla takřka žádné účinné protitankové zbraně. V červenci 1941 se ono zadání dostalo na čelní místa v žebříčku priorit a konstruktéři měli urgentně vytvořit nové protitankové pušky, které by mohly ještě v roce 1941 vstoupit do výzbroje. Naštěstí pro SSSR v tomto mezidobí puškaři skutečně nezaháleli a dva z nich mohli téměř okamžitě předložit své návrhy.

Alexejevič Děgťarjov (1880–1949) a Sergej Gavrilovič Simonov (1894–1986) zkonstruovali pušky, které pak podle jejich příjmení a roku zavedení do výzbroje záhy dostaly oficiální vojskové názvy PTRD-41 a PTRS-41. Již v srpnu začaly jejich zkoušky a v listopadu se mohla rozběhnout sériová produkce nových zbraní. První dodané exempláře PTRD-41 mohly být nasazeny do boje již při obraně Moskvy.

Jednoranná a poloautomatická

Ačkoliv oba konstruktéři použili pro své zbraně shodné střelivo, jinak zvolili značně odlišné přístupy. Děgťarjov vsadil na maximální jednoduchost a zřejmě se velmi inspiroval německou puškou Panzerbüchse 38, od které víceméně okopíroval jednorannou koncepci a částečně také řešení závěru. Jeho zbraň PTRD-41 tak dostala ručně ovládaný válcový otočný závěr, který se zamykal za pomoci dvou předních ozubů. Náboj se vkládal do závěru taktéž ručně, zvláštností však bylo samočinné vyhození prázdné nábojnice, o což se starala energie zákluzu hlavně.

Při konstrukci PTRS-41 postupoval inženýr Simonov úplně jinak a rozhodl se, že nevyrobí pušku ani jednorannou, ani opakovací, nýbrž poloautomatickou, což bylo tehdy skutečně nezvyklé řešení. Funkce mechanismu byla založena na odebírání prachových plynů z hlavně, jež byly odváděny kanálkem nad hlavní, kde pracoval píst spojený se svisle pohyblivým závěrem.

Tím bylo zajištěno samočinné vyhazování nábojnic a nabíjení nových nábojů ze schránky, do které se vešlo pět ran. Ta řešením trochu připomínala schránku americké pušky M1 Garand, a tak se nabíjela s pomocí rámečků; po vypálení poslední rány zůstal závěr otevřený a rámeček vypadl ze schránky.

Navzdory odlišnému principu ale měly zbraně PTRD-41 a PTRS-41 také několik společných rysů. Obě disponovaly velikými úsťovými brzdami a skládacími dvojnožkami, jež kromě položení na zem sloužily též k uchycení na lehký pásový transportér Universal Carrier.

Obě měly jednoduchá kovová mířidla bez možnosti připojit teleskopické zaměřovače, lišilo se však pojetí mířidel, protože zbraň PTRD-41 měla jen dvě nastavení (jedno pro 100 až 400 m a druhé pro 400 až 1 000 m), zatímco u typu PTRS-41 se mířidla dala nastavit od 100 do 1 500 m s krokem 50 m. Efektivní mířená palba se ovšem dala s oběma vést na vzdálenost pouze okolo 300 až 400 m. Standardně vydávaným střelivem byl náboj BS-41, který měl wolframové jádro a na vzdálenost 100 m prorážel ocelovou desku silnou 40 mm.

Proti obrněncům i do města

Na probíjení čelního pancíře německých středních tanků to sice nestačilo, ale proti lehkým tankům, kolovým obrněným vozidlům a také bočnímu pancéřování středních tanků se to ukázalo jako docela postačující. Jednu dobu platil též příkaz pálit nikoli na pancéřové stěny koreb či věží, nýbrž na průzory, přesnost obou pušek však toto prostě nedovolovala. Když pak rostla síla pancíře německých tanků, reálná efektivita zbraní se logicky zmenšovala.

Proti obrněncům nové generace Tiger a Panther už byly víceméně k ničemu, takže v roce 1943 byly prakticky přesunuty do funkce, kterou bychom dnes charakterizovali jako „protimateriálové“. Střílelo se s nimi tedy spíše na statické cíle (například lehká opevnění) a nepancéřovaná vozidla, pro což se stále ukazovaly jako vysoce účinné. Osvědčily se též v městském boji, jelikož dokázaly prostřelovat tenké stěny budov. Navzdory velkým rozměrům je rádi užívali partyzáni, protože v německém týlu se pro ně nabízela spousta cílů.

Pušky PTRD-41 i PTRS-41 tak byly mezi vojáky vcelku oblíbené, ačkoliv měly četné nectnosti. Kromě ne zrovna ideální přesnosti vadil nápadný účinek úsťové brzdy, který zviřoval oblak prachu či sněhu, což mohlo prozradit polohu střelce. Poloautomatická PTRS-41 byla i značně choulostivá a její mechanismus nebyl právě příkladem spolehlivosti, protože se hodně zanášel nečistotami. Rudá armáda však tyto zbraně užívala až do konce války, během níž bylo zhotoveno údajně 281 111 kusů PTRD-41 a 190 615 kusů PTRS-41.

Coby kuriozitu lze dodat, že s nimi bylo (zajisté s ohromným štěstím) dosaženo dokonce i několika sestřelů německých letounů. Poté se obě zbraně užívaly ve válce v Koreji, v občanské válce v Číně a snad i ve Vietnamu, ačkoliv v mnohem menších počtech a s klesající účinností. Stále se však objevují v některých konfliktech, zejména v Asii. Nedávno bylo zaznamenáno také jejich nasazení na východě Ukrajiny, kde s nimi proti obrněncům vládních jednotek stříleli proruští separatisté.