Puška pro Kennedyho vraha: Italská opakovačka Carcano M1891

Itálie velkou část 19. století strávila ve válečném stavu, a i když boje po obsazení Říma v roce 1870 utichly, Italové si velmi dobře uvědomovali nutnost vlastnit silnou a dobře vyzbrojenou armádu. Italští vojáci ale v té době neměli standardní služební pušku a v druhé polovině 19. století se ve výzbroji nově vzniklého italského království nacházela pestrá směsice zbraní. Z nich většinu tvořily zastaralé předovky. V této situaci bylo představitelům italské armády jasné, že i Itálie potřebuje moderní opakovačku, pokud nechce v technologickém zápolení s jinými státy zaostávat. 

Vznik zbraně

V roce 1889 se v parmské Hlavní pěchotní střelecké škole ustavila komise pod vedením generála Gustava Parravicinia, mající za úkol nalézt vhodnou pušku pro italskou armádu. Postupně prozkoumala mnoho zahraničních pušek i možných druhů střeliva. O výběr náboje se zasadil zejména major Antonio Benedetto, velký příznivec práce švýcarského vědce Friedricha Heibla pracujícího na konceptu vysokorychlostní malorážové střely. Při testech pak major zjistil, že taková munice má plochou trajektorii, vynikající průbojnost na delší vzdálenosti, generuje slabší zpětný ráz a navíc vytváří menší záblesk z hlavně.

Kromě toho se lehčí a menší munice snáze skladovala a vedle úspory materiálu při výrobě jí tak mohli vojáci nést více. Jako hnací směs nového náboje pak byl použit balistit – bezdýmný prach tvořený směsí nitrocelulózy a nitroglycerinu. Šlo o patentovaný vynález slavného vynálezce Alfreda Nobela, jenž se jej snažil neúspěšně nabídnout Francii. Když ho ale země galského kohouta odmítla, nabídl své služby italské vládě, která s ním uzavřela smlouvu na výrobu 300 tun balistitu. Po zkombinování Heiblovy a Nobelov y práce následně vznikl náboj ráže 6,5 × 52 mm s ogiválním projektilem, o hmotnosti 10,5 g a úsťové rychlosti 610–730 m/s.

Inspirace v zahraničí

Problém představoval výběr vhodné hlavně. Testy ukázaly, že při střelbě z původních hlavní, určených ještě pro střelivo poháněné černým prachem, způsobuje 6,5mm munice neúnosné opotřebení hlavně. Z iniciativy generálplukovníka Pietra Garelli-Colomba, který ve výběrové komisi vystřídal majora Benedetta, proto byla vybrána hlaveň s takzvaným progresivním stoupáním. U tohoto typu hlavně se stoupání drážek vývrtu zvětšuje směrem k ústí hlavně a střela tak získává optimální rotaci, nedochází k nadměrnému opotřebení vývrtu.

Závěrový mechanismus pak vytvořil Salvatore Carcano, ředitel Turínského arzenálu. Ten již v roce 1868 sestrojil pro italskou armádu jehlovku Carcano ad Ago, vybavenou pojistkou Carcanova designu. Pružina úderníku měla svůj zadní konec umístěn v otočném tubusu, vybaveném vnější páčkou a vnitřní západkou. Když pootočením a stisknutím páčky pojistky došlo k zajištění zbraně, tubus se pootočil, vystoupil ze zádi těla závěru a spočinul na hlavě úderníku. To pružinu odpojilo od těla závěru, jenž se mohl volně posouvat vpřed či vzad, neboť na něj nepůsobila síla pružiny.

Stejný mechanismus Carcano použil i pro novou pušku a zkombinoval ji se závěrem německé pušky Gewehr 88, kterou připomínal i design zásobníku tvořený pevným rámečkem na šest nábojů. Ten ze zbraně volně vypadl při zasunutí posledního náboje do komory. Mířidla pak byla inspirována švýcarskou zadovkou Vetterli M70; nastavitelné hledí pro střelbu na vzdálenost 600–2 000 m se dalo překlopit a odkrýt tak bojové hledí kalibrované na 300 m.

Služba po celém světě

Největšího nasazení se pušky Carcano dočkaly v italských službách, plný výčet všech bojišť, kde puška nalezla využití, by ale vydal na samostatný článek. Italští vojáci s ní poprvé bojovali v první italsko-etiopské válce mezi lety 1895–1896 a puška je následně provázela všemi válečnými konflikty první poloviny 20. století, od italsko-turecké války v letech 1911–1912 přes první světovou válku, italsko-etiopskou válku až po druhou světovou.

Po italské kapitulaci v roce 1943 velký počet pušek Carcano zabavili Němci, kteří s nimi v závěru války vyzbrojovali domobranu Volkssturm. Po roce 1945 pak pušku v roli standardní pěchotní zbraně nahradila americká samonabíjecí M1 Garand, v policejních službách však vydržela až do počátku 80. let.

Kromě Itálie pušky Carcano užívalo více než dvacet dalších států. Číňané je nasadili během takzvaného boxerského povstání v letech 1899–1901, rakousko-uherští vojáci pak na italské frontě ukořistili na 50 000 kusů, které byly upraveny pro rakouskou munici ráže 6,5 × 54 mm. K dalším uživatelům patřily například Jugoslávie, Bulharsko, Persie či Rumunsko.

Puška M 1891

• HMOTNOST: 3,82 kg
• DÉLKA: 1 295 mm
• TYP NÁBOJE: 6,5 × 52 mm Mannlicher-Carcano
• RÁŽE: 6,5 mm
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 710 m/s 
• MAX. DOSTŘEL: 2 000 m 

Neúspěšná krátká verze

Během výroby vzniklo celkem jedenáct variant, které se od sebe lišily především délkou hlavně a určením. Vznikaly tak jezdecké karabiny, pušky pro jednotky zvláštního určení, verze se sklopným bajonetem a jiné včetně varianty s integrovaným 38mm granátometem.

Za zmínku stojí zejména karabina M1938, která měla hlaveň zkrácenou na 45 cm, pevná mířidla nastavená na 300 m a užívala novou munici 7,35 × 52 mm. Ta byla zavedena v roce 1938 jako reakce na stížnosti italských vojáků na nedostatečný balistický výkon původního střeliva 6,5 × 52 mm. 

V zemi tisíců jezer

Novou munici ale italské zbrojovky nedokázaly vyrábět v dostatečném množství; o rok později se proto italská armáda vrátila k původní ráži. 90 000 těchto karabin následně putovalo do Finska, které právě vedlo zimní válku se Sovětským svazem. První dodávky dorazily až po skončení konfliktu, ovšem v pokračovací válce se již puška používala.

Finové, kteří zbrani říkali Terni (podle stejnojmenného italského města, kde sídlila dotyčná zbrojovka), si však stěžovali na nízkou přesnost, nemožnost střelby na větší vzdálenost a logistické problémy způsobené nestandardním střelivem. Finští vojáci proto často při první příležitosti nahrazovali italské karabiny ukořistěnými sovětskými opakovačkami Mosin-Nagant. Je tudíž možné, že špatnou reputaci si pušky Carcano v očích laické veřejnosti poněkud nespravedlivě vysloužily právě kvůli neúspěšné karabině.

Puška, která zabila Kennedyho 

Po druhé světové válce zůstaly ve skladech statisíce pušek, z nichž mnoho skončilo na civilním trhu. Jedna z nich, konkrétně karabina Model 91/38 (karabina M38 upravená zpět na ráži 6,5 × 52 mm) se tak dostala i do rukou Lee Harveyho Oswalda. Ten si na ni nechal připevnit puškohled (sériově vyráběná odstřelovací varianta nikdy nevznikla) a 22. listopadu 1963 z ní v Dallasu podle oficiální verze vypálil tři kulky, z nichž dvě usmrtily amerického prezidenta Johna F. Kennedyho.

TIP: Mauser M 98: Nejlepší německá puška se vyráběla v Brně

Nutno ovšem dodat, že dodnes se vedou spory, zda byl střelcem skutečně Oswald a jestli byla opravdu užita puška Carcano. Střelec by totiž musel během osmi vteřin vystřelit trojici přesně mířených střel, což by představovalo extrémně obtížný úkol pro jakoukoliv opakovačku na světě. Na proslulosti zbraně to ale nic nemění; ještě v roce 2011 byly podle některých zdrojů užívány bojovníky v občanské válce v Libyi.