Prototypy a projekty německých obrněnců: Samohybná houfnice Geschützwagen

Wehrmacht patřil mezi průkopníky úzké spolupráce různých druhů vojsk, a proto vedle proslulých tanků rozvíjel i mobilní dělostřelecké prostředky. Na počátku se jednalo zejména o útočná děla k podpoře pěchoty, následně se přidaly i samohybné houfnice pro nepřímou palbu a nakonec i stíhače tanků se stále výkonnějšími protitankovými kanony. Výsledkem tedy bylo velice široké spektrum typů „samohybek“ na různých podvozcích a s různými typy děl. Vedle toho vznikla i dlouhá řada zajímavých prototypů, které ale zůstaly ve fázi zkoušek, a také mnoho návrhů, jež neopustily kreslicí prkna konstruktérů.

První samohybná houfnice

Předpoklad, že se rychlý postup tanků a pěchoty neobejde bez nepřímé palebné podpory (tedy bez houfnic), vedl firmu Krupp k navržení samohybné houfnice na pásovém šasi. Návrh se objevil roku 1939 a počítal s použitím podvozku středního tanku PzKpfw IV Ausf. F, který měl nést otáčivou věž s variantou lehké polní houfnice leFH 18 ráže 105 mm. Armádu projekt zaujal, a tak slavná zbrojovka získala kontrakt na výrobu dvou prototypů, jež dostaly oficiální (a velmi komplikované) jméno „Geschützwagen Ivb für 10,5-cm leFH 18/1“.

Kromě toho se obrněnec označoval jako SdKfz 165/1. Kruppovi inženýři se tedy ihned pustili do práce: zkrátili podvozek tanku, pročež dva z původních osmi párů pojezdových kol zmizely. Místo původní věže s kanonem se na korbě objevila jinak tvarovaná a shora částečně otevřená věž, v níž byla umístěna houfnice leFH 18/1, která dostala masivní úsťovou brzdu. V zájmu udržení nízké hmotnosti vozidla byl pancíř věže relativně slabý a měl maximální tloušťku 20 mm. Nová samohybná houfnice tedy vážila 18 tun, což zahrnovalo také zásobu 60 granátů ráže 105 mm.

Vosa má přednost

Ze současného pohledu se asi jeví trochu zvláštní, že odměr věže byl omezený a činil jenom 35° na každou stranu; v době vzniku tohoto vozidla však šlo o progresivní řešení, protože většina samohybných děl nesla svou výzbroj v korbách či na nechráněných lafetách. Pohon zajišťoval agregát Maybach HL 66 P o výkonu 140 kW, pro sériová vozidla se však plánoval motor HL 90 P20 s dvojnásobným výkonem. Oba prototypy byly v lednu 1942 předány k testům, ve kterých si vedly dobře. Proto je Němci pokusně zařadili k 16. tankové divizi a odeslali na východní frontu, kde se také ukázaly v dobrém světle.

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Armáda tudíž objednala nultou sérii deseti exemplářů a záhy přibyl i kontrakt na dvě stovky vozidel, jenž se však na podzim 1942 dočkal zrušení. Mezitím totiž zkouškami prošla samohybná houfnice Wespe, jež nesla shodnou výzbroj, jenže byla mnohem jednodušší a levnější. Zůstalo tudíž pouze u dvou prototypů a deseti sériových vozidel SdKfz 165/1, která pak v chaosu konce války zmizela beze stopy. Nesporným faktem však zůstává, že šlo o první skutečné samohybné houfnice vyvinuté pro Wehrmacht.