Humorem proti utrpení: Sedm protinacistických válečných anekdot

Obyvatelstvo porobených zemí a také samotného Německa si trpký život ulehčovalo vtipy. Nešlo však jen o nevinnou zábavu
01.04.2017 - Redakce Válka Revue


Pracovnice muničky Marianna Kürchnerová byla v červnu 1943 za anekdotu o Hitlerovi a Göringovi na vrcholu berlínské věže sťata gilotinou:

Hitler a Göring stojí na vrcholu jedné berlínské věže a Hitler říká, že by chtěl udělat něco, co vykouzlí Berlíňanům úsměv na tváři. Göring na to: „Proč neskočíš?“


Terčem vtipů se stala i touha Hermanna Göringa po všemožných vyznamenáních:
„V Německu dojde k zavedení nové fyzikální míry. Jeden Gör značí množství medailí, které můžou viset na jednom lidském hrudníku.“


Nacisté zabrali Rakousko a vídeňský Žid jde zjistit, jaké jsou možnosti emigrace. Zaměstnanec cestovní kanceláře vezme globus a ukazuje na jednotlivé země: „Emigrace do Palestiny je zakázaná, kvóta Američanů je již naplněná, do Anglie je těžké sehnat vízum, do Číny, Paraguaye a Brazílie potřebujete finanční záruky a Polsko Židy nepřijímá.“

„Aha. A nemáte nějaký jiný globus?“


Z vtipů, které si mezi sebou vykládali příslušníci nejvíce pronásledovaného národa, mrazí i po víc jak sedmi dekádách:

Dva Židé čekají na popravu zastřelením, když najednou přijde rozkaz, aby byli místo toho oběšeni. Jeden z nich hned kamarádovi říká: „Vidíš, už jim docházejí náboje.“


Dva Židé na sebe narazí v súdánské džungli. Každý z nich nese těžkou pušku a za ním jde dlouhá kolona nosičů a pomocníků.

„Jak se vede?“ zeptá se Levi. „Co tady děláš?“

Hirsch odpovídá: „Mám obchod se slonovinou v Alexandrii a hledám tady slony. Co ty?

Leviho odpověď je neméně zajímavá: „V podstatě to samé. Prodávám krokodýlí kůži v Port Saidu a tady jsem na lovu. Nevíš, jak se má Simon?“

„Ó, on je opravdový dobrodruh! Zůstal v Berlíně.“


Ve francouzském osobním vlaku sdílí jedno kupé německý voják na dovolence, postarší dáma, vnadná dívka a mladý Francouz. Vjedou do tunelu, nikdo nic nevidí a ozve se zvuk polibku a následné facky. Když vlak vyjede opět na světlo, má Němec obrovský monokl. Voják si pomyslí: „To je nespravedlivé. Francouz dostal polibek a mne z toho obvinili.“

Paní si myslí: „Dobrá práce, odolala jsi tomu násilníkovi.“

Naproti tomu mladé děvče je zmatené: „Proč Němec líbal tu starou dámu?“

Francouzský mladík se mezitím v duchu usmívá: „Jak jsem chytrý! Políbil jsem hřbet své ruky, praštil Němce a nikdo mě nepodezírá!“


Došlo i na narážky na vichistický kolaborantský režim, který poslušně dával okupantům vše, co chtěli, aniž by za to cokoliv získal:

Němec potká Francouze a říká: „Dej mi svoje hodinky a já ti řeknu, kolik je hodin.“

  • Zdroj textu
    II. světová Speciál - Evropa pod hákovým křížem
  • Zdroj fotografií
    Wikipedia

Další články v sekci