Projekt 955 Borej: Opožděná budoucnost ruských ponorek

Ruský odstrašující jaderný potenciál tvoří tři prvky. Prvním jsou mezikontinentální rakety, jež startují z podzemních šachet či samohybných pozemních zařízení. Druhý tvoří pumy či řízené střely dálkových bombardérů. A konečně třetím jsou balistické rakety umístěné na ponorkách ruského námořnictva.

Jestliže „suchozemské“ rakety se na seznamu priorit tradičně nacházely vysoko, těm ponorkovým se přikládal nižší význam, což se projevuje i tím, že námořní složka ruské odstrašující triády výrazně zastarala. Dlouhodobé řešení by měly přinášet ponorky nové generace, na kterých dnes Rusko intenzivně pracuje, jenže opakující se zpoždění naznačují, že na definitivní náhradu si ruské loďstvo zřejmě ještě počká.

Nástupce delt i tajfunů

První koncept kvalitativně nové raketonosné ponorky, která by nahradila jak plavidla Projektů 667B, BD, BDR a BDRM (kódy NATO Delta-I, II, III a IV), tak gigantické ponorky Projektu 941 (kód NATO Typhoon), byl navržen už v polovině 80. let. V té době se plánovalo, že coby primární výzbroj bude použita raketa R-39UTTCh Bark, vycházející ze střely R-39, která byla instalována do zmíněných obřích „tajfunů“.

Kolaps SSSR a následná těžká krize Ruska však znamenaly velké zdržení a přepracování plánů, jelikož podle původních záměrů se měly nové ponorky svými rozměry téměř vyrovnat i gigantickým tajfunům. Definitivní podoba, jež se označuje jako Projekt 955 Borej, představuje daleko skromnější design, jehož plný výtlak pod hladinou okolo 24 000 t je o něco větší než u třídy Delta či u americké třídy Ohio (okolo 18 000 t), byť nemůže konkurovat plavidlům třídy Tajfun a jejich téměř 50 000 tun.

Z hlediska konstrukce se ale Rusko nadále drží svého tradičního řešení s dvojitým trupem, kdy má ponorka vnitřní tlakový trup a vnější lehký trup, což přináší mimo jiné vyšší odolnost, avšak za cenu větší složitosti a hlučnosti. Také po stránce vnitřního uspořádání představuje Borej standardní design s raketami a reaktorovým úsekem za věží, kdežto v přídi se nachází těleso sonaru a šest torpédometů ráže 533 mm. Pro ty se přepravuje zásoba nejméně 40 zbraní, která zahrnuje jak běžná torpéda, tak i dálková torpéda s raketovými nosiči, řízené rakety proti hladinovým i pozemním cílům nebo námořní miny. Posádka čítá celkem 107 osob, mezi nimiž je 55 důstojníků, a ponorka by měla být schopna autonomně operovat minimálně 90 dnů. 

Pohonná soustava a výzbroj

O pohon se stará nukleární reaktor OK-650V, který produkuje výkon až 190 MW a je napojen na parní turbínu OK-9VM, jejíž nejvyšší výkon přes 37 MW se pak přenáší na hřídel, na které není umístěný klasický lodní šroub, nýbrž takzvaný pump-jet čili hydroreaktivní tryska. Díky ní lze dosahovat rychlosti až 29 uzlů (téměř 54 km/h) s menším hlukem, než jaký by produkovaly standardní šrouby. Další systémy na palubě ponorky pohání elektřina, o jejíž produkci se stará dvojice turbogenerátorů OK-2, jež mají celkový výkon téměř 6,5 MW a samozřejmě jsou také napojené na parní systém reaktoru. V případě nouze lze však zapojit též dva záložní dieselové generátory.

Klíčovým subsystémem ponorky je ovšem to, co představuje její hlavní účel, tedy balistické střely R-30 Bulava v počtu šestnácti kusů. Ty jsou také zdrojem největších potíží v celém projektu, jelikož přibližně jen polovina zkušebních odpálení této zbraně byla úspěšná. Bulava se stala terčem ostré kritiky, jejíž značná část cílila na fakt, že vývoj zbraně byl svěřen Moskevskému institutu teplotechniky (MITT), jenž sice dosahuje velkých úspěchů s raketami startujícími ze země (vytvořil například slavné rakety Pioněr, Topol a Topol-M), nemá ovšem žádné zkušenosti s ponorkovými střelami.

Podle oficiálních údajů stojí za neúspěchy zejména špatná výstupní kontrola, jež přehlédla nekvalitní součásti od subdodavatelů, není však jisté, zda toto zdůvodnění nemá spíše zakrýt selhání tradičně protežovaného ústavu MITT a projektu Bulava jako celku. Posledních několik odpalů rakety sice proběhlo úspěšně, pořád však není jisté, kdy bude střela skutečně plně způsobilá pro řadovou službu.

Nová jména pro novou éru

Kromě nových technologií použitých v ponorkách Projektu 955 ovšem začátek nové éry ruské strategické ponorkové flotily signalizují i jména ponorek. Za dob Sovětského svazu se totiž dávala plavidlům této kategorie jen trupová čísla. Teprve v 90. letech začaly ponorky dostávat jména, která odpovídala ruským městům. To však nebyl důkaz vlastenectví, nýbrž zoufalé situace, do níž se dostalo ruské loďstvo, které nemělo finance na provoz svých lodí. Některá města si pak jakoby „adoptovala“ ponorky, jež dostaly jejich jména, zatímco města přispívala financemi na fungování ponorek.

Naopak lodě Projektu 955 dostávají jména významných osobností z ruské imperiální historie, na kterou se koneckonců často odkazuje i soudobý ruský režim. První exemplář tedy obdržel jméno K-535 Jurij Dolgorukij a začal se stavět 2. listopadu 1996, ovšem špatná finanční situace vedla k opravdu enormnímu protahování stavby, takže ponorka byla spuštěna na vodu až 12. února 2008. Nejprve se plánovalo, že bude zavedena do arzenálu ruské Severní flotily v roce 2010, ale nakonec se tak stalo až 10. ledna 2013.

Kromě zpoždění, k nimž došlo při zkouškách, se na tom podepsaly i zmíněné potíže se střelami Bulava, protože ponorka sama byla údajně víceméně připravena již v roce 2012, ovšem se „zvednutím vlajky“ se muselo čekat, až budou nové rakety aspoň do jisté míry schopné funkce. Každá ze šestnácti raket na palubě by měla mít největší dolet přes 8 000 km (uvádí se až 9 300 km) a měla by nést šest až deset manévrujících hlavic s ekvivalentem mezi 150 a 300 kilotunami TNT, avšak není zdaleka jisté, zda tomu tak v současnosti doopravdy je. 

Deset plánovaných ponorek

Rusko nyní deklaruje ve službě trojici ponorek Projektu 955. Po první ponorce nazývané Jurij Dolgorukij následoval exemplář K-550 Alexandr Něvskij, který se začal stavět v roce 2004 a do výzbroje vstoupil na konci roku 2013. Třetí plavidlo K-551 Vladimir Monomach se začalo stavět roku 2006 a ruské námořnictvo ho přijalo do služby v prosinci 2014. V každém případě panují značné pochybnosti o tom, jestli všechny tři ponorky skutečně nesou plný arzenál raket Bulava.

V roce 2012 byla zahájena konstrukce čtvrté ponorky, jež byla avizována pod názvem Svjatitěl Nikolaj, ale nakonec se jmenuje Kňaz Vladimir. Jméno se měnilo i u pátého plavidla, jež se původně nazývalo Alexandr Suvorov, avšak v červenci 2014 bylo založeno se jménem Kňaz Oleg, a poté i u šesté ponorky, avizované jako Michail Kutuzov, avšak od prosince 2014 stavěné jako Generalissimus Suvorov. Během roku 2015 mají být založeny další dvě ponorky, k nimž se mají přidat ještě dvě, což znamená celkově deset kusů.

Vylepšená verze

Od čtvrtého kusu (tedy Kňaz Vladimir) již navíc nejde o základní podobu Projekt 955, ale o zdokonalenou verzi, která bývá označována jako Projekt  955A, 955U či 955M, popřípadě Borej-A. Vedle nového nukleárního reaktoru se má odlišovat zejména zesílením arzenálu na dvacet střel Bulava-M.

TIP: Velká Británie zahájila stavbu nejnovější jaderné ponorky HMS Dreadnought

Ruské loďstvo předpokládá, že po roce 2020 vyřadí všechny staré raketonosné ponorky a bude provozovat už jen plavidla Projektu 955. Vzhledem k potížím se střelou Bulava a ekonomickým problémům, do nichž se dnes Ruská federace dostává, se dá ovšem oprávněně očekávat, že tyto ambiciózní záměry potká přinejmenším určité časové zpoždění.