Příběh Wellingtonu KX-B: Bombardér neodpovídá

Přes očekávaný bojový klid se 28. prosince krátce po obědě ozvalo z tlampačů na základně RAF East Wretham hlášení svolávající na 14:00 vybrané osádky do operačního sálu. Zde se všichni dozvěděli cíl nočního náletu: tentoktát se jím stal severoněmecký přístav Wilhelmshaven. Ke splnění úkolu byla připravena také osádka Sgt. Aloise Šišky, která se právě vrátila z dovolené. Tvořilo ji šest letců Wellingtonu KX-B (T 2553) přezdívaného „Božena“: 1. pilot Sgt. Alois Šiška, 2. pilot Sgt. Josef Tománek, navigátor F/O Josef Mohr, radiotelegrafista F/O Josef Ščerba, přední střelec Sgt. Pavel Svoboda a zadní střelec Sgt. Rudolf Skalický.

Příběh osádky KX-B začíná

Tucet osádek „třistajedenáctky“ se vydává do jídelny. Poté se jdou muži obléci do teplé zimní výstroje a jako součást výbavy si každý bere věci osobní potřeby pro případ sestřelení nad nepřátelským územím. Takovou možnost si však připouští jen neradi. Po krátké chvíli již rozváží příslušnice ženského pomocného personálu „WAAF“ členy jednotlivých osádek k letounům, kde na ně netrpělivě čekají mechanici. Ti jsou posledními, kteří mohou svým kamarádům popřát vztyčením palce šťastný let. 

Od mokré startovací dráhy základny East Wretham se v krátkém časovém intervalu odlepovala podvozková kola všech dvanácti Wellingtonů, které ihned zamířily v navigátory určeném kursu na Wilhelmshaven. Jedenáct strojů se šťastně vrátilo zpět. Chyběl jen jediný, s imatrikulací KX-B. Ve strohém statistickém vyhodnocení této nebezpečné bojové akce by mohlo být napsáno: ztráta pouze jednoho stroje. V útrobách Wellingtonu však bylo šest mladých mužů plných síly a chuti žít...  

Cíl útoku: doky Wilhelmshaven   

„Jednalo se o poslední operační akci naší třistajedenácté perutě v roce 1941,“ vzpomínal v srpnu 1994 během I. setkání válečných letců v Jindřichově Hradci Alois Šiška. „Letěl jsem jako velitel Wellingtonu Mk. IC KX-B. Naše šestičlenná osádka odstartovala v 17 hodin a 16 minut ze své domovské základny East Wretham.“ Dokumenty ve Vojenském historickém archivu v Praze uvádí, že stroj nesl jednu bombu o hmotnosti 250 liber, 420 čtyřliberních zápalných bomb a 750 galonů benzinu, odstartoval jako třetí v pořadí a zamířil v kurzu 075° nad Severní moře. 

„Dlouho jsme letěli v husté mlze. Teplota v kabině se pohybovala kolem minus 40 stupňů Celsia. Přístav ve Wilhelmshavenu bránila velmi silná protiletadlová obrana podporovaná desítkami světlometů. Jejím výsledkem bylo několik sestřelů spojeneckých bombardérů, které se v plamenech zřítily k zemi. Mezi tím mě navigátor, plnící funkci bombometčíka, naváděl nad cíl. Ubral jsem plyn a letěl hustou sprškou střel flaku, jimž jsem nemohl kvůli požadované přesnosti našich zásahů uhýbat. Cíl jsme úspěšně napadli v čase 19:50. Rychle jsem otevřel plyn naplno a zahájil manévr se snahou vrátit se podruhé nad bombardované místo. Tentokrát jsme museli pořídit kontrolní snímky úspěšnosti našeho náletu. Při následujícím úniku z prostoru nad přístavem jsem prováděl s Wellingtonem téměř akrobatické prvky, abych se vyhnul nepřátelským světlometům a protiletadlové palbě.“ 

Během útoku poškodila Wellington KX-B nepřátelská palba, stroj však byl schopen letu a zamířil zpět do Anglie. „Kolem 20:30 jsme konečně dosáhli německého pobřeží a já předal řízení druhému pilotovi Josefu Tománkovi, abych mohl zkontrolovat stav našeho letadla,“ vzpomínal Alois Šiška. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku, ale opak byl pravdou. Nejspíše střepinou protiletadlového granátu poškozený levý motor postupně ztrácel tlak oleje. Nacházeli se nad Severním mořem asi 90 mil východně od břehů Anglie. Sgt. Šiška se vrátil za první „berany“ a poslal Sgt. Tománka ručně pumpovat olej do poškozeného motoru. Vše bylo marné, po chvíli z něj vyšlehly plameny. Když vyhořel benzín v karburátoru, podařilo se pomocí hasicího zařízení požár uhasit. Situace však zůstala více než kritická, proto radiotelegrafista F/O Josef Ščerba odvysílal na britské ostrovy zprávu, v níž uvedl nejen polohu Wellingtonu, ale také informaci o nastalé situaci. „Pak se ozvala velká rána a před našima očima se z poškozeného motoru vylomila vrtule. Ke vší smůle se jeden z jejích listů zasekl do trupu jen stěží ovladatelného stroje a poškodil naši radiostanici i interkomunikační zařízení. Pokoušel jsem se letět na jeden motor, ale má snaha byla bohužel marná.“ 

Další list poničil hydrauliku stroje, který se stal zcela neovladatelným a padal ve spirále dolu. S vypětím všech sil obou pilotů se ale podařilo nouzové přistání na hladinu rozbouřeného Severního moře. Celá tragédie se odehrála krátce před 21:20. „Po nárazu čelem do palubní desky jsem na chvíli ztratil vědomí. Když jsem se probral, byl již skoro celý trup letounu zatopen vodou. Hlavou mi hned prolétla myšlenka: ‚Okamžitě ven z té rakve!‘ Vylezl jsem na křídlo, ale jedna z vysokých vln mě strhla do vody. Měl jsem vyražené přední zuby a z úst mi tekla krev. ,Kde jsou ostatní?´ Vylezl jsem zpět na potápějící se letoun a pohledem hledal své kamarády. Nedaleko mne se v tu chvíli objevil náš nafouknutý záchranný člun ‚dinghy‘. V něm seděly tři vodou promáčené osoby a v astrověži Wellingtonu jsem uviděl hlavu Josefa Ščerby, který se odtud marně pokoušel vylézt. Vytáhl jsem ho ven. S velkým úsilím se nám oběma podařilo opustit potápějící se vrak a dostat se do dinghy. Ale bylo nás v něm jenom pět! Bezvýsledně jsme pátrali po posledním členu osádky, zadním střelci Rudovi Skalickém. Už jsme jej nikdy nespatřili; nejspíše zůstal uvězněn v potápějícím se stroji omráčený po prudkém nárazu letounu na vodní hladinu.“ Severní moře si ho ponechalo navždy.

Šest dnů a šest nocí

Zachránění muži seděli natěsnáni v nafukovacím člunu zmítaném ledovými vlnami. Kvůli potápějícímu se letounu spojenému lankem s člunem jim hrozilo akutní nebezpečí stažení pod hladinu. V poslední chvíli se Aloisi Šiškovi podařilo tuto nebezpečnou „pupeční šňůru“ ukroutit a zachovat tak naději na záchranu alespoň holých životů. Jediným majetkem se kromě dinghy staly dvě signální rakety, dvě plátěná vesla, měchová hustilka na dofouknutí člunu, baterka a krabička s léky, z potravin pak dvě plechovky sucharů, dvě lahve s pitnou vodou a dvě malé lahvičky rumu. Naděje však umírá poslední!

Tmavá noc byla ke všem pěti letcům milosrdná. Jejich pocity při prvním ranním pohledu na nekonečné temné moře si lze těžko představit. „Člun byl neustále pod přívalem ledových vln, také jsme málem narazili na zbloudilé lodní miny,“ pokračoval ve vzpomínkách Alois Šiška. Brzy došla pitná voda, kterou nahrazovali slanou vodou mořskou, zanedlouho už neměli ani jídlo. Ta tam byla snaha veslovat kamsi k pobřeží, tento marný boj letci prohráli. Promáčeni slanou vodou rozhodli se ulevit alespoň svým značně oteklým nohám a přes mrazivé teploty si vyzuli boty. 

Dne 30. prosince se trosečníkům nad hlavami objevila dvě spojenecká záchranná letadla pobřežní hlídky. Ve snaze na sebe upozornit se pokusili odpálit obě světlice. První však nefungovala a zbytečný byl také jejich zoufalý křik. Pozornost osádky hlídkového Hudsonu RP-P od 407. kanadské perutě RAF upoutala až ta druhá. Obrátil se a po dobu asi dvaceti minut kroužil v malé výšce nad člunem. „Tak přece! Jsme zachráněni!“ věřili promrzlí muži v dinghy. Z útrob letounu jim byl shozen balík, který dopadl sotva deset metrů od nich. Vysoké mořské vlny však odnesly tolik potřebné potraviny, pitnou vodu a léky z dosahu. Hudson zamířil k anglické pevnině, bezmoc trosečníků byla v tu chvíli zoufalá. „Určitě nás osádka Hudsonu zaměřila a brzy pro nás pošlou záchranné čluny!“ přesvědčoval své spolubojovníky velitel Alois Šiška. Až po válce se dozvěděl, že čluny z Anglie skutečně vypluly, ale narazily na minové pole, a proto se vrátily s nepořízenou zpět. Také další záchranné operace vyšly naprázdno, a tak si na Nový rok 1942 vysílení, hladoví a podchlazení muži vzájemně přáli jediné – záchranu!

Tragický příběh osádky Aloise Šišky vrcholí v jeho následujícím vyprávění: „V noci na 2. ledna 1942 zemřeli kvůli omrzlinám a celkovému vyčerpání organismu Josef Tománek, asi o dvě hodiny později pak Josef Mohr, Josef Ščerba upadl do bezvědomí. Naší dinghy ucházel vzduch, mechanická pumpička byla nefunkční. Seděli jsme po pás v ledové vodě a hrozilo nám, že se člun potopí. To nás přimělo k rozhodnutí pohřbít naše dva mrtvé kamarády do moře. S vypětím posledních sil se nám podařilo tělo Josefa Tománka převalit přes kraj dinghy a spustit jej do vody, na obdobný ,pohřeb‘ Josefa Mohra jsme už neměli sílu.“ Při vědomí zůstali pouze Alois Šiška a Pavel Svoboda. Začali společně nahlas přemýšlet o smrti; ze zoufalství smíchali zbývající léky se slanou vodou a napůl vše vypili. Chtěli to strašné utrpení skončit. Nyní však zasáhla paní Štěstěna v jejich prospěch a oba přežili.

Zachráněni

Moře gumový člun se čtyřmi těly vyvrhlo na nizozemské pobřeží poblíž malé vesničky Petten v sobotu 3. ledna 1942 kolem třetí hodiny odpoledne. Německá hlídka v něm objevila mrtvého Josefa Mohra, téměř mrtvého Josefa Ščerbu a dva muže projevující známky života. Boj o záchranu sváděli na moři tito stateční letci celých šest dnů a nocí! 

Spíše mrtví než živí byli odvezeni do nemocnice v nedalekém Alkmaaru, Josefa Mohra pohřbili v Bergenu. Letci se léčili nejprve ve vojenském lazaretu v Amsterodamu, později se jejich cesty rozdělily. Josef Ščerba byl ze zdravotních důvodů repatriován a prostřednictvím Červeného kříže se v září 1944 dostal zpět do Velké Británie. 

Vyléčený Pavel Svoboda se několikrát pokusil o útěk z německého zajetí, až se na podzim 1944 úspěšně dostal na rodnou Moravu, kde se přidal k partyzánům. V lednu 1945 zajali partyzánský oddíl Němci a téměř všichni členové skupiny byli zastřeleni. Pavel Svoboda zůstal ušetřen díky své britské vojenské pilotní uniformě, do níž byl stále oblečen. Znovu pak uprchnul a konce války se dočkal jako partyzán. 

Třetím zachráněným byl Alois Šiška. Kvůli vážnému zranění a dlouhému působení slané vody dostal do obou nohou gangrénu a německý lékař nařídil amputaci. Od tohoto zákroku ho zachránil až na operačním stole srdeční infarkt a v jeho důsledku klinická smrt, ze níž se však probral. „Je to paradox, ale právě to mě zachránilo. Nakonec jsem byl se zcela zčernalými končetinami převážen po nejrůznějších věznicích, včetně pražského gestapa, až jsem skončil ve známé německé hradní pevnosti Oflag IV C Colditz. Tam mne osvobodili Spojenci. Po válce jsem absolvoval ve Velké Británii řadu náročných operací a dlouhodobé léčení. Nohy mi naštěstí doktoři zachránili. Po únoru 1948 jsem se jako řada dalších vojáků ze západu stal tehdejšímu režimu nepohodlným. Moje rodina byla vystěhována mimo Prahu a dostával jsem jen podřadná zaměstnání. Obrat k lepšímu pro nás nastal v období kolem Pražského jara 1968, definitivní až po listopadu 1989.“