Pohyblivé obrázky ve válce: Jakou roli plnila polní kina za Rakouska-Uherska

Každý stát, který vedl nebo vede válku, ví, že kromě armády je nepostradatelnou součástí i výkonná propaganda. Vojáky utvrzuje v jejich odvaze a příslušnosti k té lepší a spravedlivé straně konfliktu, haní nepřítele a jeho skutky, mírně upravuje výsledky vojenských operací a působí na domácí obyvatelstvo se snahou pozvednout a udržet jeho nadšení pro věc.

Rakousko-Uhersko vstupovalo do války roku 1914 s velkým odhodláním a generální štáb hýřil optimismem, kterým se nakazila i veřejnost a v jisté míře i vojáci jedoucí na frontu. Pokud právě rakouskouherská armáda nepatřila k největším co do počtu vojáků a techniky, tak rozhodně nepodcenila otázku propagandy. Dalo by se říci, že v tomto směru (ale i v jiných oblastech) „opisovala“ od svého vzoru, tedy německé armády a jejího velení. 

Inter arma silent Musae 

Ve válce múzy mlčí, praví latinské rčení. Vrchní armádní velení a ministerstvo války dokázalo pravý opak a múzy povolalo do aktivní vojenské služby, respektive do služeb dvou institucí z oblasti propagandy – c. a k. Zpravodajského oddělení a c. a k. Válečné tiskové kanceláře (k. u. k. Nachrichtenabteilung, k. u. k. Kriegspressequartier). Oba aparáty úzce spolupracovaly.

Náplní práce byla kromě vydávání denních zpráv o situaci na frontách, vedení agendy válečných dopisovatelů a cenzury novin i „náborová“ činnost tehdejších uměleckých osobností (zejména malířů) za účelem jejich získání pro „dobrovolnou“ spolupráci. Mezi nejslavnější patřila i taková jména jako hudební skladatel Franz Lehár nebo malíř Oskar Kokoschka. V neposlední řadě to bylo i využití nejmodernější techniky a média své doby, tedy tvorba a distribuce filmů. 

Podivíni s klikou 

Zde je nutné zmínit, že filmový průmysl stál v Rakousko-Uhersku před rokem 1914 na okraji zájmu státního aparátu i armády. Mezi světlé výjimky patřila existence kina armádního podpůrného Lodního spolku ve Vídni nebo účast filmařů při společných manévrech rakouskouherské armády u Velkého Meziříčí, kde se roku 1909 setkal císař František Josef I. s německým císařem Vilémem II.

Před válkou existovaly v Rakousko-Uhersku tři větší filmové společnosti: Wiener Kunstfilm-Industrie, Österreichisch-Ungarische Kinoindustrie a Sascha Filmfabrik.

Uvedené soukromé společnosti se víceméně dobrovolně a s vědomím jistého příjmu daly po vypuknutí války do služeb armádní propagandy. Od roku 1914 začaly zásobovat frontový týl a domácí obyvatelstvo svými válečnými žurnály, krátkými dokumenty a později i hranými filmy. O obsahu svědčí nejlépe jejich názvy, jako například Srdcem a pažemi pro vlast nebo S bohem za císaře a vlast, popřípadě pro odlehčení Sen záložníkův. Není třeba dodávat, že veškerá činnost těchto společností podléhala přísnému dohledu a cenzuře.

Filmtruppe

Rakousko-Uherské vrchní armádní velení vedle úkolování spolupracujících soukromých firem nechalo prostřednictvím své Válečné tiskové kanceláře zřídit speciální jednotky, jejichž jediným úkolem bylo natáčení a promítání propagandistických filmových snímků. Tyto jednotky, takzvané „k. u. k. Filmtruppen“, se pružně pohybovaly za frontou, kde v kasárenských objektech a ve válkou nezasažených budovách (školy, divadla, taneční sály) budovaly polní kinematografy s vojenským názvem k. u. k. Feldkino. Mnohdy se museli vojáci spokojit jen s obyčejným plátnem pod širým nebem, kde kromě filmů pro pobavení bylo úkolem diváky informovat o úspěších na frontách a o setrvávajícím nadšení obyvatelstva.

Promítací jednotky včetně mobilního zázemí se označovaly jako „k. u. k. Feldkinozug“ s příslušným číslem jednotky. Přesouvaly se většinou pomocí koňských zápřahů, kdy součástí technického zázemí byl i motorový agregát pro výrobu elektrické energie a dílna s náhradními díly. Příslušníci filmových jednotek se dělili na filmaře a promítací personál. V obou případech jim byla svěřena tehdy velmi cenná technika. S promítáním filmů se pojily i další činnosti, jako výroba a distribuce filmových plakátů, letáků a vstupenek. V tomto směru armáda kooperovala s dodavateli, kteří vyhověli podmínkám všudypřítomné armádní cenzury.

Na moři i ve vzduchu

Filmaři kromě nebezpečných zakázek v blízkosti frontových linií též často cestovali mimo území Rakousko-Uherska. Mezi vzdálenější cíle patřila během války například spojenecká osmanské říše. Průkopníci filmového řemesla, ale i fotografové a malíři zavítali na paluby německých vzducholodí, domácích válečných plavidel i ponorek, tak jako do četných zajateckých táborů na území monarchie.

TIP: Ukřižovaný Kanaďan 1915: Jak se rodí nenávist

Veškerá činnost válečných dopisovatelů, ilustrátorů, fotografů a filmařů byla centrálně řízena a synchronizována. Co divák viděl ve filmu, o tom četl i v novinách nebo frontových letácích. Vše bylo podřízeno snahám o posílení vlasteneckého cítění. Přísun novin a takzvaných vojenských kalendářů, zpěvníků i zápisníků během let 1914–1918 nijak neustával. Stejným směrem se pohybovala i filmová tvorba.