Podmořské hry na kočku a myš (2): Duel ponorek třídy Los Angeles vs. Ščuka-B

Pokročilé a výkonné americké ponorky třídy Los Angeles pochopitelně vyvolaly reakci na straně sovětského námořnictva, které v té době užívalo jaderné útočné ponorky Projekt 671 (známé v kódu NATO jako Victor I, II a III). Kromě nich mělo i velmi rychlé, ale problémové ponorky Projekt 705 Lira (západní kód Alfa), jejichž reaktor používal tekutý kov.

Předchozí část: Podmořské hry na kočku a myš (1): Duel ponorek třídy Los Angeles vs. Ščuka-B

Admirálové vyzvali sovětské konstrukční kanceláře, aby navrhly adekvátní odpověď na třídu Los Angeles, a úkolu se chopily týmy kanceláří Lazurit a Malachit. První z nich zvolila ke konstrukci trupu odolný, ale drahý a obtížně zpracovatelný titan, který používaly i ponorky Projekt 705. Tak se zrodila nová útočná ponorka Projekt 945 Barrakuda (kód NATO Sierra), která ale právě kvůli vysokým nákladům zůstala jen ve čtyřech exemplářích. 

Sovětšký žralok

Lépe se vedlo kanceláři Malachit a její konstrukci z konvenční oceli, která obdržela označení Projekt 971 Ščuka-B a kód NATO Akula (Žralok), jenž vycházel ze jména prvního exempláře. Tento kód dnes mnohdy užívají i sami Rusové, ačkoliv může působit nedorozumění, protože SSSR postavil i třídu obrovských raketonosných ponorek Projekt 941 Akula, která dostala západní kód Typhoon (Tajfun). Pokud se tedy v textu o ponorkách vyskytuje slovo „Akula“, je potřeba pozorně hledět na to, jestli se jedná o útočnou, nebo raketovou ponorku.

V každém případě ale tyto ponorky vzbudily v USA značně pohnuté reakce. První se začala stavět roku 1983 a již o rok později vstoupila do výzbroje, což šokovalo západní analytiky, kteří odhadovali, že ponorku takové úrovně dokáže SSSR vyrobit až někdy na začátku 90. let. Sovětští konstruktéři použili svůj obvyklý design s dvojitým (tedy vnějším lehkým a vnitřním tlakovým) trupem, jenž je složitější a hlučnější, ale poskytuje větší rezervu výtlaku a dovoluje ponoření do větší hloubky.

Torpédová výzbroj dvou ráží

Také v oblasti výzbroje se konstruktéři kanceláře Malachit drželi řešení, jež bylo u sovětských ponorek obvyklé, a sice kombinace torpédometů dvou různých průměrů. Vedle 533mm trubic tak ponorky dostaly i stejný počet 650mm torpédometů. Je však nutné zdůraznit, že polovina z celkem osmi torpédometů je instalována mimo tlakový trup a nedá se nabíjet během plavby.

Ponorka standardně dopravuje 28 kusů výzbroje, která vedle různých druhů klasických torpéd zahrnuje i torpéda s raketovými nosiči a miny. Dříve mohla plavidla Projekt 971 odpalovat též střely s plochou dráhou letu S-10 Granat, které však již opustily výzbroj. Poměrně málo se ale ví, že akuly mají i odpalovací zařízení pro lehké protiletadlové řízené rakety Strela-3M, jež jsou umístěny ve věži, a proto se mohou uplatnit jen na hladině.

Elektronika a pohon

Jako zdroj energie se používá atomový reaktor OK-650M, zatímco úlohu primárního senzoru zastává velký pasivní a aktivní sonar MGK-540 Skat-3. V sestavě elektroniky si zaslouží zmínku též zařízení SOKS, které se nalézá pouze na některých ponorkách a slouží pro detekci úplavu, tedy brázdy zvířené vody za nepřátelským plavidlem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že celkem 15 dokončených plavidel Projekt 971 se od sebe odlišuje, takže se hovoří o několika variantách s kódy Akula I, II a III, ačkoli ruské značení verzí (např. 971U a 971M) uvádějí různé zdroje velmi variabilně.

Rusko nyní vlastní celkem 11 plavidel, z nichž ale aktivně provozuje pouze čtyři, kdežto zbylá absolvují modernizaci. Výzbroj se nově rozšířila o protizemní a protilodní střely Kalibr. Poslední dokončená ponorka K-152 Něrpa dostala jinou sestavu torpédometů (a sice osm ráže 533 mm) a byla pronajata Indii, kde slouží pod jménem INS Chakra. Rusko již sice staví nové víceúčelové ponorky Projekt 885 Jaseň, ale tento proces běží velmi pomalu, a proto je zřejmé, že „žraloci“ zůstanou v aktivní službě ještě řadu let.

Měření sil

Ponorky tříd Los Angeles a Ščuka-B představují produkty velkého pokroku, ke kterému došlo ve druhé polovině 70. let v technologiích nukleárního pohonu a akustických senzorů. Obvykle se tedy společně řadí mezi jaderné ponorky třetí generace, byť současně ilustrují poněkud jiné přístupy konstruktérů USA a SSSR. Američané totiž požadovali především víceúčelovost, jež se projevuje v sestavě výzbroje třídy Los Angeles, což potom ještě podtrhla instalace svislých šachet pro střely Tomahawk.

Každopádně lze říci, že u třídy Los Angeles se od počátku klade důraz také na boj s hladinovými plavidly či pozemními cíli, kdežto tvůrci sovětského Projektu 971 více akcentovali klasický ponorkový boj s využitím torpéd. Sovětská, respektive ruská ponorka tudíž disponuje větším počtem torpédometů a může se ponořit výrazně hlouběji, což by mohlo v reálném souboji představovat velikou výhodu. Naopak ve prospěch třídy Los Angeles mluví modernější elektronika a nižší hlučnost, byť se předpokládá, že poslední plavidla Projektu 971 z hlediska hlučnosti za americkými ponorkami už patrně moc nezaostávají, popřípadě se jim snad i vyrovnají.

TIP: Projekt 955 Borej: Opožděná budoucnost ruských ponorek

Velkým tématem diskusí zůstává rychlost, jelikož obě strany oficiálně deklarují, že jejich ponorky dosahují rychlosti „přes 30 uzlů“. Odborné odhady říkají, že v případě nutnosti lze z reaktorů krátkodobě získat výkon, jenž dovoluje dosáhnout snad až 35 či 37 uzlů, ovšem někdy znějí i vyšší hodnoty, dokonce přes 40 uzlů. Přesná hodnota se pochopitelně přísně tají, což potvrzuje trvající obrovský význam jaderných ponorek pro námořnictva supervelmocí, ale je evidentní, že navzdory veškeré snaze se ruské loďstvo zkrátka nemůže ani zdaleka vyrovnat americkému. Mnohem vážnějším soupeřem US Navy se však stává čínská flotila, která zavádí do služby i velmi moderně působící jaderné ponorky.