Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (2)

Na druhé straně Evropy, na srbské frontě, v té době spěla situace k dramatickému rozuzlení. Po třech rakousko-uherských ofenzivách bylo Srbsko na kolenou, ale nehodlalo se vzdát. Země byla odkázána z velké části na dodávky zbraní a potravin ze zahraničí. Rusové, spojenci Srbska, měli se zásobováním velké problémy. Využívali mimo jiné i říční přepravu po Dunaji, která se stala postupem času hlavní zásobovací tepnou srbských jednotek. Rakousko-Uhersko si toho bylo vědomo a proti početně slabší srbské flotile na Dunaji nasadilo svou moderní a dobře vyzbrojenou flotilu říčních monitorů. 

Dunajští žraloci 

Rakousko-uherské říční monitory nesly kromě 120mm děl a houfnic i velký počet kanonů menších ráží a těžkých kulometů. Jejich výtlak se pohyboval v rozmezí 300 až 500 tun. Do konce války se na Dunaji a při pobřeží Černého moře pohybovalo 10 těchto plavidel, stejně jako velký počet menších dělových člunů a jiných ozbrojených lodí. Toto dobře organizované uskupení jen stěží hledalo adekvátního protivníka u Srbů a později i Rumunů.

Předchozí část: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (1)

Po vypuknutí války v roce 1914 zůstalo Rumunsko neutrální a stavělo se do role sympatizanta centrálních mocností. O to více překvapilo svým vstupem do války po boku Dohody na jaře 1916. Po počátečních úspěších a územních ziscích přišla tvrdá odpověď. Rakousko-uherská a německá armáda drtila rumunské jednotky a doslova je hnala před sebou. Rusové se snažili rumunské armádě pomoci, jak jen to šlo. Rumunská flotila říčních monitorů a ozbrojených člunů na Dunaji byla počtem menší než rakousko-uherská dunajská flotila. Přes veškerou snahu nedokázali Rumuni řeku kontrolovat a ve větší míře omezit aktivity nepřítele. Rumunská armáda při svém ústupu stahovala lodě z Dunaje do jeho delty. 

Příměří a mír 

V rámci ruské pomoci byla ponorka č. III určena pro zvláštní misi. Novým velitelem se stal poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič, bývalý velitel ponorky č. II. Jeho úkolem bylo poškodit a nejlépe potopit dosud neporazitelné rakousko-uherské monitory a změnit tak poměr sil na Dunaji. Ruské a rumunské velení si od nasazení ponorky také slibovalo, že podlomí morálku nepřítele. V červnu 1916 ponorku převezli po železnici a zařadili k oddílu zvláštního určení ruského námořnictva, umístěného v dnešním ukrajinském městě Reni, vzdáleném přibližně 120 km od ústí Dunaje.

Akce ponorky na Dunaji v tomto období jsou bílým místem v její historii. Faktem zůstává, že do konce války v roce 1918 nebyl žádný rakousko-uherský monitor potopen ponorkou. V červnu 1917 byla ponorka přidělena ruské dunajské říční flotile a přesunuta přibližně 30 km proti proudu Dunaje do rumunského přístavního města Galaţi, ležícího v místě soutoku Dunaje s řekami Siret a Prut. Jejím novým úkolem se stala ochrana dopravy na Dunaji před napadením rakousko-uherskými loděmi. Tam posádku ponorky zastihla zpráva o uzavření příměří mezi německou a ruskou armádou 3. prosince 1917, ke kterému se o šest dní později přidalo i příměří s Rumunskem, závislém na ruské vojenské pomoci.

Vše vyvrcholilo uzavřením brestlitevského míru 3. března 1918. Nejpozději do 10. března 1918 přestal oddíl zvláštního určení ruského námořnictva na Dunaji existovat. Lodě převzali bolševici a začali je převážet do různých přístavů v Černém moři. Ponorka č. III se stala oficiálně součástí nové sovětské černomořské flotily, ale jako nefunkční byla ponechána v Reni, kde ji Rakušané 12. března 1918 zabavili a zařadili do dunajské říční flotily. Dostala přitom provizorní posádku pod velením poručíka námořnictva Waltera Schmidta. 

V císařských službách 

Pro Rakušany šlo o zajímavý stroj, a tak se jej pokusili zprovoznit. Během krátké doby bolševické „péče“ totiž z ponorky zmizela řada přístrojů a celkově se nacházela ve velmi špatném technickém stavu. Proběhly nutné opravy v suchém doku a stroj spustili na vodu v Turn Severinu (dnešní rumunské Drobeta-Turnu Severin), kde se prováděly zkušební plavby a pokusy o ponor. Znovuobjevené fotografie nám dávají možnost spatřit ponorku č. III po obsazení Rakušany.

Podnikavý rakousko-uherský mariňák českého původu nám zanechal vzácné fotografické svědectví, díky němuž se můžeme seznámit s tvářemi a jmény rakouských námořníků dunajské říční flotily, kteří s ponorkou nakrátko spojili své osudy. Není bez zajímavosti, že mezi novou posádkou byl kromě Čechů a Srbů také jeden námořník tureckého původu.

Neuspokojivé výsledky a přetrvávající technické problémy vedly k zařazení ponorky do rezervy. Válka spěla ke konci a na podzim roku 1918 ustupující rakousko-uherské dunajské říční monitory odvlekly ponorku do Budapešti, kde se ji po skončení války podařilo „přehlédnout“ při rozdělování zabavených lodí dunajské říční flotily mezi Jugoslávii a Rumunsko. Rakouská republika projevila malý zájem pokračovat v tradici říční flotily a Maďaři museli brát, co zbylo. Ale už v roce 1921 ponorku oficiálně vyřadili ze služby, a do roku 1933 byla v Budapešti k vidění jako nostalgická připomínka přístupu národů Rakouska-Uherska k moři.