Pěchotní obrněnci války v Zálivu: Sovětské bojové vozidlo pěchoty BMP-1

Sovětský svaz byl prvním státem, který zavedl do služby bojové vozidlo pěchoty v současném smyslu slova. Obrněnec BMP-1 na Západě dlouho vzbuzoval značné obavy, jednalo se však o kontroverzní konstrukci, která měla jak četné progresivní rysy, tak velké slabiny.

Masová výroba

Požadavky, z nichž nakonec vzešlo známé „bévépéčko“ – bojové vozidlo pěchoty, se v Sovětském svazu začaly formulovat již na konci 50. let. Vycházelo totiž postupně najevo, že klasická koncepce obrněného transportéru, který „jen“ přepravuje pěšáky na bojiště, má vážné slabiny. Kromě odolnějšího pancéřování, které nabídne pěchotě lepší ochranu, se požadovala i podstatně silnější výzbroj, jež by umožnila plnohodnotné zapojení do boje po boku tanků, a to včetně schopnosti ničit tanky nepřítele. 

V první polovině 60. let několik sovětských výrobních závodů postavilo prototypy, z nichž některé využívaly kolový a jiné pásový podvozek. Z testů vyšel nejlépe obrněnec Objekt 764 z Čeljabinského traktorového závodu. Vozidlo potom bylo ještě mírně upraveno a výsledná verze Objekt 765 v roce 1966 oficiálně vstoupila do výzbroje sovětské armády pod jménem BMP (zkratka z ruského „bojevaja mašina pechoty“, až později BMP-1).

Její sériová výroba poté běžela až do roku 1979, a to nejen v SSSR, kde coby dodavatel působil Kurganský strojírenský závod, ale i v dalších zemích, z nichž nejdůležitější bylo Československo, kde výrobu zajišťovaly podniky v Detvě a Dubnici nad Váhom. SSSR vyrobil zhruba 20 000 vozidel, zatímco v ČSSR jich vzniklo jen o málo méně, kolem 18 000.

Obrněnec BMP proto patřil mezi důležité exportní artikly a počet zemí, které ho zařadily do výzbroje, se blíží padesátce. K těm významným patřil i Irák, jenž si tyto obrněnce objednal již v roce 1973. Postupně zakoupil kolem 1 200 kusů, ale zdaleka ne všechny pocházely ze SSSR, protože z dostupných dokumentů vyplývá, že většinu dodaly československé výrobní linky. Irák koupil i jistý počet vozidel Typ 86, jak se označuje bezlicenční kopie BMP-1 z Číny. Husajnova armáda každopádně mohla v roce 1991 vyslat do boje celkem asi 1 500 bojových vozidel pěchoty, mezi nimiž byly kromě různých verzí BMP-1 rovněž modernější obrněnce BMP-2 s jinými zbraněmi.

Problematická výzbroj

Právě výzbroj představovala a vlastně stále představuje nejkontroverznější vlastnost BMP-1. Jeho tvůrci se snažili vyhovět požadavku, aby byl nový obrněnec nejen nástrojem pro dopravu družstva pěšáků, ale též účinným palebným prostředkem, který si poradí i s obrněnou technikou západních armád. Do charakteristicky nízké věžičky BMP-1 tak byla umístěna stále diskutabilní zbraň 2A28 Grom, nízkotlaký kanón ráže 73 mm.

Vozidlu vlastně propůjčil vizáž lehkého tanku, za který západní analytici BMP-1 zpočátku někdy považovali. Právě kvůli této zbrani se Západ nového sovětského vozidla obával, ovšem tento strach byl oprávněný jen částečně. Zdánlivě se jednalo o impozantní zbraň, jejíž kumulativní střelivo dovedlo probíjet i čelní pancíře tanků NATO z 60. a 70. let; později se vyráběla také tříštivo-trhavá munice proti „měkkým“ cílům.

BMP-1

• Osádka a výsadek: 3 + 8 mužů
• Bojová hmotnost: 13,5 t
• Celková délka: 6,74 m
• Celková šířka: 2,94 m
• Celková výška: 2,07 m
• Motor: diesel Barnaultransmaš UTD-20
• Výkon motoru: 224 kW (300 koní)
• Max. rychost jízdy: 65 km/h
• Max. rychlost plavby: 7 km/h
• Max. dojezd: 600 km
• Kanón: 73mm 2A28 Grom, 40 nábojů
• Kulomet: 7,62mm PKT, 2 000 nábojů
• Rakety: 5× 9M14 Maljutka 

Kanón 73 mm byl ale zároveň velice nepřesnou zbraní, se kterou byla slušná šance na zásah nepřátelského tanku jen asi do vzdálenosti 500 m. Na větší vzdálenosti se měly používat protitankové rakety Maljutka, jež se odpalovaly z kolejničky nad kanónem a na cíl se naváděly manuálně, což nebylo snadné. Kvůli slabinám výzbroje BMP-1 se později objevila verze BMP-2, vybavená rychlopalným 30mm kanónem a trubicemi pro rakety Konkurs nebo Fagot s poloautomatickým naváděním.

Kritika směřovala i na odolnost BMP-1, jejíž nedostatky se tragicky projevily při nasazení v Afghánistánu. Střelivo se skladovalo pod věží a hlavní palivová nádrž byla umístěna uprostřed prostoru výsadku, kde k ní přiléhaly dvě řady sedaček, otočených k sobě zády. Toto řešení, motivované především snahou zmenšit siluetu vozidla, má v případě průrazu pancíře a následné exploze fatální následky, což vyšlo najevo i v Iráku. Vojáci arabských armád také jistě nebyli potěšeni faktem, že BMP postrádalo klimatizaci, což spolu se špatnou ergonomií prostoru výsadku způsobilo, že se nepohodlnost tohoto vozidla stala téměř příslovečnou.