Pancíře na hranicích: Obrněné automobily ve službách Stráže obrany státu

Na počátku své existence nevlastnila Stráž obrany státu žádná vlastní motorová vozidla kromě nepříliš velkého počtu těch, jež převzala od “mateřských“ jednotek, tedy zejména policie, četnictva a armády. Nejpočetněji byly zastoupeny nákladní automobily firmy Praga. Když se však situace v pohraničí vyostřovala a zátěž SOS rostla, padlo rozhodnutí vybavit tento sbor i obrněnými vozidly. Ta byla bohužel získána až v roce 1939, ale přesto se ještě stihla do bojů na hranicích efektivně zapojit.

Obrněná želva

V roce 1923 vyzkoušela firma Škoda prototyp obrněného automobilu PA-I. Na první pohled zaujal nezvyklým symetrickým tvarem, protože byl zkonstruovaný tak, aby mohl jezdit stejně rychle vpřed i vzad. Proto měl i dva řidiče, kromě nichž tvořil osádku velitel a dva střelci. Po úspěchu zkoušek začala sériová produkce zdokonaleného provedení, které je nejznámější pod názvem PA-II.

Armáda tucet zhotovených vozů normálně používala a zavedla pro ně své vlastní označení OA vz. 23, ačkoliv je vlastně nikdy formálně nepřijala do řadové výzbroje. Vozidlu se běžně říkalo „Želva“, a to kvůli pozoruhodně zaobleným tvarům karoserie jež zvyšovaly odolnost a bohužel i cenu, kvůli které sériová výroba skončila po zmíněných dvanácti exemplářích.

Želví nástupci

Obrněnec Škoda PA-II neměl (na rozdíl od PA-I) otáčivou věž, protože inženýři ze Škodovky dali přednost čtveřici kulometů Maxim 08 ráže 7,92 mm v rozích korby. Každou dvojici obsluhoval jeden kulometčík (zbytek osádky obrněnce tvořil opět velitel a dva řidiči), přičemž pozice kulometů umožňovala pokrýt palbou celé okolí vozidla. Želvy se navzdory nepříliš velké terénní průchodnosti ve službě velice osvědčily a vyznačovaly se zejména vysokou spolehlivostí.

V roce 1927 pak armáda zavedla do služby typ PA-III neboli OA vz. 27, který zachovával „oboustrannou“ koncepci, ale vrátil se k jednodušším tvarům a otáčivé věži. Jeho výzbroj tvořily dva těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24 (jeden ve věži a jeden v korbě) a jako záloha lehký kulomet ZB vz. 26. Armáda zakoupila patnáct vozidel tohoto typu. 

Bojová technika z Kopřivnice

Další projekty či prototypy obrněných automobilů značky Škoda se již do výzbroje nedostaly, a to mj. proto, že se armáda rozhodla pořídit výrobky od jiné značky. Kopřivnická Tatra už na konci 20. let postavila a prodala armádě několik obrněných vozidel na podvozcích nákladních automobilů a výbor né výsledky jejich zkoušek přiměly československé vojáky, aby si objednali sérii padesáti obrněnců s oficiálním označením OA vz. 30. Několik prvních kusů dostalo podvozky z typu Tatra 26/30, které armáda využívala např. jako velitelské či spojovací vozy, ale posléze se vyrábělo standardizované provedení na šasi Tatra 72. Vojáci upřednostňovali tyto obrněnce zejména díky jejich vynikajícímu šestikolovému podvozku, který neměl onu slabinu vozidel značky Škoda – malou terénní průchodnost.

Tatra vz. 30 si vedla výtečně i mimo pevné cesty, přestože byla kvůli své těžší obrněné karoserii pomalejší než standardní nákladní vozidlo. Korba byla vyrobena z ocelových pancéřových plechů o tloušťce 3–6 mm a byl v ní umístěn jeden lehký kulomet ZB vz. 26 ráže 7,92 mm. Druhá zbraň tohoto typu se nacházela v otáčivé věži a třetí byla uložena uvnitř automobilu coby záloha. Obrněnec měl tříčlennou osádku, kterou tvořil velitel-střelec, druhý střelec a řidič. Firma Tatra zakončila dodávky podle plánu v roce 1934 a z obrněných tater se později stal též jeden z hlavních typů výzbroje armádních rychlých divizí. Uvažovalo se o konverzi části kusů na radiové vozy nebo nosiče chemických zbraní(!), k tomu však již nedošlo. 

OA vz. 30

• Firemní název: T 72
• Osádka: 3 muži
• Hmotnost: 2,78 t
• Délka: 4,02 m
• Šířka: 1,52 m
• Výška: 2,02 m
• Výkon motoru: 24 kW
• Max. rychlost: 60 km/h
• Max. dojezd: 300 km
• Výzbroj: 3× 7,9n mm ZB vz. 26

Proti nacistům ve Vídni

Z patnácti sériových vozidel PA-II (alias OA vz. 23) byla tři prodána policii města Vídně, kde v únoru a červenci roku 1934 zásadně přispěla k potlačení nacistického pokusu o převrat. Zbývajících devět kusů pak československá armáda v roce 1936 uskladnila, avšak již v dalším roce o ně projevilo vážný zájem ministerstvo vnitra. Zhoršující se situace v pohraničí totiž přiměla vedení policie, aby požadovalo obrněné automobily, které v té době představovaly ve vyspělých zemích standardní součást vozového parku policistů, zatímco v ČSR byla obrněná vozidla výlučně armádní záležitostí.

Oba resorty se tedy dohodly na výměně a policie na podzim 1937 převzala devět „Želv“ s příslušenstvím a náhradními díly, kdežto k armádě se dostal jistý počet pušek od četnictva a finanční stráže. Armáda též zajistila výcvik novým policejním osádkám obrněnců, jež byly rovnoměrně rozděleny mezi policejní ředitelství v Mostě, Liberci a Moravské Ostravě.

TIP: Obrněný automobil BA-64: Průzkumník jménem Bobík

Ochránci hranic

Navzdory opotřebení byla vozidla bojeschopná, což musela záhy ukázat, neboť na podzim 1938 se československá policie významně podílela na obraně proti německým a polským ozbrojencům. Všechna tři ředitelství tedy použila své „Želvy“, z nichž nejvíc jsou známé akce těch libereckých, jež podporovaly SOS například během střetů o Habartice a Frýdlant.

V září 1938 ale vyrazila na pomoc příslušníkům SOS i armádní vozidla, zvláště automobily vz. 30, tančíky vz. 33 a lehké tanky LT vz. 35. Proti jejich pancéřování, kulometům a kanónům neměli lehce ozbrojení příslušníci Freikorpsu šanci, a tak měla v řadě případů (mimo jiné právě ve Frýdlantu) jejich podpora klíčový význam. 

Pozdě dodané tatrovky 

Samotná SOS však v té době stále neprovozovala vlastní obrněné automobily, ačkoli je chtěla zařadit do výzbroje již na jaře 1938. Ministerstvo vnitra tehdy žádalo resort obrany o přidělení obrněných vozidel k Četnickým pohotovostním oddílům, jež tvořily významnou součást SOS, a také ke státní policii. Nejprve se hovořilo až o šestnácti vozech OA vz. 30 a třech OA vz. 27 a předpokládalo se, že po dvou vozidlech OA vz. 30 získají četnické oddíly ve městech České Budějovice, Bruntál, Falknov nad Ohří (dnes Sokolov), Kadaň a Litoměřice, zatímco k policii v Praze, Plzni a Liberci mělo zamířit po dvou OA vz. 30 a po jednom OA vz. 27. Vznikly také taktické plány na bojové nasazení obrněnců, jež se měly starat zejména o průzkum a palebnou podporu.

Četa o třech vozech měla fungovat tak, že by se těžší „Želva“ pohybovala po silnici a na křídlech by ji kryly terénní tatry, postupující mimo komunikace. Pak bylo do plánů zapracováno i využití pro kurýrní a zásobovací činnost či potlačování demonstrací. Jednu četu obrněnců měla podporovat sestava, jež by zahrnovala dva motocykly, osobní automobil Praga Alfa, nákladní vůz Praga RV a autobus (čili „autokar“) Škoda-Diesel. Nakonec se ale dočkal schválení jen úspornější návrh pořízení deseti OA vz. 30, z nichž by vznikly tři čety (a desátý vůz by byl záložní). Během kritických dnů na podzim 1938 ale armáda nemohla vozidla postrádat, takže je mohla SOS prodat až v únoru a březnu 1939. Sám tento časový údaj naznačuje, že v arzenálu SOS nemohly tatry zůstat příliš dlouho, neboť už v březnu 1939 je zabavila Pořádková policie Velkoněmecké říše.