Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (1)

Belgická tragédie započala 10. května 1940. Nepředcházelo jí žádné vyhlášení války, varování či ultimátum. Německé velení vsadilo raději na moment překvapení než na rytířská pravidla a zakouslo se do belgického území dříve, než se většina jeho obránců vůbec mohla dostat do obranných postavení. Vlastní invazi navíc předcházel masivní letecký útok, který měl za cíl ochromit belgickou pozemní armádu a zničit letectvo. 

Královská armáda

Belgičané nemohli Wehrmachtu delší dobu čelit. Přesto se ale nedá říci, že by měli zaostalou armádu. Malý stát vsadil ve třicátých letech na neutralitu a v případě konfliktu počítal s tím, že se bude muset bránit sám. Už proto armáda nakupovala moderní výzbroj a na nejohroženějších místech země se stavěly opevněné opěrné body.

V době vypuknutí konfliktu měla Belgie ve zbrani 650 000 mužů, další milion mohla mobilizovat. To nebyla špatná čísla na zemi, jejíž populace v roce 1940 jen o málo přesahovala 8 milionů obyvatel. Teoreticky byla Belgie na možnost vojenského přepadu připravena. Když k němu ale skutečně došlo, události se odehrály tak rychle, že se na svá místa mnohdy nedostali ani sami vojáci, natož aby proběhla spořádaná mobilizace. 

Staré a nové plány

Německý útok na Belgii a Nizozemsko je třeba vidět širší optikou v souvislosti s cílem uštědřit porážku Francii. Plán, podle kterého Wehrmacht postupoval, byl až druhým schváleným v pořadí. První, který vypracovali generálové Walther von Brauchitsch a Franz Halder, počítal pouze s vázáním co největšího počtu francouzských divizí na Maginotově linii a s postupem přes neutrální země Beneluxu tak, aby se německá armáda vyhnula nutnosti obávané pevnosti překonat.

Jenže 10. ledna 1940 kompletní dokumentace tohoto záměru padla do rukou Belgičanům, když u Mechelenu omylem přistál německý letoun se dvěma důstojníky převážejícími tyto materiály. Na řadu tak přišel slavný „sek srpem“ generála Ericha von Mansteina. Tento německý stratég předpokládal, že původní plán útoku na Benelux a Francii (s krycím názvem Fall Gelb – Plán žlutá) by nejspíše skončil pozičními boji, ne nepodobnými těm z první světové války.

Hlavní útok německých tankových vojsk pod velením generála Rundstedta tak naplánoval přes Ardeny, lesnaté pohoří na jihu Belgie, které Francouzi pokládali za neprostupné pro tankový útok a hranici zde střežily pouze slabé jednotky. Souběžný úder na Nizozemí a Belgii pod vedením generálplukovníka Bocka vlastně jen kryl tento záměr a měl za úkol poutat hlavní síly Spojenců. To se povedlo dokonale. Britové a Francouzi nastoupili pochod do Belgie, aby podpořili země Beneluxu. Německo se zatím snažilo zasadit obraně co největší rány dříve, než se projeví pomoc spojeneckých jednotek. 

Přepadení země

Nedávné diplomatické napětí a pohyby německých sil sice belgickému velení naznačily nebezpečí a armáda přešla do stavu bojové pohotovosti již 9. května, nicméně rozsah plánovaného útoku Němci dokázali zakrýt díky aktivitě Luftwaffe, která účinně bránila spojeneckému vzdušnému průzkumu zjistit víc. Právě mocný úder německého letectva zahájil i celou operaci.

Němcům se podařilo zcela využít momentu překvapení a ještě na zemi zničit většinu už tak malého belgického letectva. V prvních hodinách po německém útoku se král Leopold III. v projevu obrátil na svůj lid. Jeho řeč končila těmito slovy: „Boj bude těžký. Oběti a ztráty budou značné, ale nikdo nemůže pochybovat o konečném úspěchu. Zůstanu věren svému ústavnímu slibu a zachovám zemi nezávislost a územní celistvost. Stejně jako to učinil můj otec v roce 1914, jsem se i já postavil do čela naší armády se stejnou vírou, se stejnou důvěrou. Naše věc je spravedlivá a s pomocí boží zvítězíme.“

Důvěra v beton

Hlavní belgická obranná linie vedla od Antverp k francouzským hranicím, přičemž se z velké části opírala o řeku Dijle. Od Antverp se pak podél Albertova kanálu a řeky Mázy vinula předsunutá, tzv. zdržovací linie. Hlavní pilíř obrany představovala pevnost Eben-Emael, postavená ve 30. letech nedaleko Maastrichtu, která mimo jiné střežila mosty přes Albertův kanál. V případě útoku německých tanků mohly pevnostní zbraně tyto mosty zlikvidovat.

Dokončení: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (2)

Nezbytné vyřazení pevnosti si připsali na vrub výsadkáři pod velením nadporučíka Rudolfa Witziga, kteří na střeše Eben-Emaelu přistáli na transportních kluzácích hned 10. května za svítání. Během 15 minut Witzigovi muži pomocí kumulativních náloží neutralizovali dělostřelecké kopule, čímž znemožnili zničení tří mostů přes Albertův kanál. Ty byly navíc o chvíli dříve obsazeny dalšími výsadkovými skupinami. Ještě dříve německé bombardéry zlikvidovaly belgické velitelství v Lanakenu a rozkazy ke zničení mostů tak neměly odkud přijít. Pevnost prakticky ztratila svůj význam a Wehrmacht mohl dál postupovat za hranice Belgie.