Operace Takur Ghar (1): Spojenecká elita proti Tálibánu

Afghánské horské údolí Šahí Kot ležící na jihovýchodě země představuje pro místní bojovníky tradiční úkryt. V 80. letech zde našli útočiště mudžáhedíni bojující proti Sovětům a nejinak tomu bylo po americké invazi (v říjnu 2001) do Afghánistánu ovládaného hnutím Tálibán, které podporovalo teroristy z organizace al-Káida. Koaličním silám se za vydatné pomoci spřátelených afghánských milicí brzy podařilo Tálibán vytlačit z městských oblastí, po čemž se ozbrojenci začali stahovat do hor a přešli na guerillový styl boje. 

Do Údolí králů

O koncentraci sil Tálibánu a al-Káidy v Šahí Kotu měla americká rozvědka informace již dříve, teprve na konci roku 2001 však výslechy zajatců a průzkumná činnost speciálních jednotek přinesly konkrétní data. V údolí se mělo dle odhadů zdržovat na 200 bojovníků včetně špiček obou organizací. S úmyslem zasadit Tálibánu rozhodující úder proto americké velení posvětilo plán nazvaný operace Anakonda.

Afghánské milice organizované v bojové skupině Task Force Hammer měly postupovat údolím ze severu, zatímco na jižním konci údolí měl ustupující tálibánce očekávat kordon v podobě amerického uskupení Task Force Anvil, tvořené vojáky 101. výsadkové divize a 10. horské divize. Konvenční pozemní síly podporoval početný kontingent členů speciálních jednotek nejen z řad americké armády, ale i jiných koaličních států. Nejvýznamnější úlohu pak měly hrát takzvané AFO týmy (Advanced Force Operations) působící v rámci skupiny Task Force 11 pod velením brigádního generála Gregoryho Trebona.

Elitní bojovníci

Jednalo se o několik desítek vojáků z elitních jednotek SFOD-D a US Navy SEAL, kteří přímo v terénu vyhledávali přístupové cesty do údolí a zjišťovali pozice protivníka. Několik dní před začátkem operace pak trojice AFO týmů pronikla přímo do údolí a zřídila  pozorovatelny pro navádění leteckých úderů a sledování pohybů nepřítele.

Operace Anakonda začala ráno 1. března 2002, již v úvodních hodinách útoku však narazily koaliční jednotky na nečekané problémy. Místo odhadovaných dvou stovek bojovníků se jich v údolí nacházelo nejméně pětkrát tolik. Tálibánci navíc byli výborně vyzbrojeni, disponovali i těžšími zbraněmi v podobě raketometů a minometů a perfektně znali terén. Afghánské milice při útoku ze severu utrpěly vážné ztráty, zatímco na americké vrtulníky vysazující vojáky na jižním konci údolí čekala hustá protiletecká palba. Jen s vypětím všech sil a za vydatné podpory letadel a bitevních vrtulníků se Američanům podařilo dosáhnout plánovaných pozic.

Nelogické rozkazy

Ve srovnání s problémy v údolí probíhala činnost AFO týmů přesně dle plánů. O to větší proto bylo překvapení velitele AFO podplukovníka Petea Blabera, když jej kontaktoval brigádní generál Trebon s rozkazem předat velení nadporučíkovi Vicu Hyderovi z řad Navy SEAL. Ten měl společně se SEAL týmy Mako 30 a Mako 21 dorazit do Gardézu, hlavního města provincie Paktíja, užívaného jako základna pro AFO operace. Jeho muže měly následně helikoptéry vysadit přímo v údolí, aby zde „tuleni“ zřídili další dvě pozorovatelny.

TIP: Konec nešťastné války: Poslední sovětské jednotky opouštějí Afgánistán

Blaber namítal, že ani jeden tým není seznámen se situací a jejich členové neprošli aklimatizací na náročné horské podmínky, Trebon ale jeho námitky odmítl. Podle všeho jej k tomuto později kritizovanému rozhodnutí nevedly žádné taktické důvody, pouze chtěl sealům poskytnout bojové příležitosti. Oba týmy do Gardézu dorazily 3. března a dle Trebonových pokynů měly ještě ten den být vysazeny do údolí – zatímco Mako 21 měl zaujmout pozici na jižním konci údolí, cíl Mako 30 se nacházel na vrcholku Takur Gharu, nejvyšší hory údolí. V zájmu snížení rizika protiletecké palby měli být vojáci vysazeni v noci zhruba kilometr od vrcholku a na ten pak vystoupat pěšky. K dopravě obou týmů byly určeny stroje MH-47E Chinook (volací znaky Razor 03 a Razor 04) ze stavu 160. leteckého pluku zvláštních operací. 

Pokračování: Operace Takur Ghar (1): Spojenecká elita proti Tálibánu (vychází ve čtvrtek 29. října)