Okolo hory duchů: Desetidenní výšlap okolo nepálské hory Manáslu
Výchozí bod desetidenního treku okolo Manáslu představuje vesnička Soti Khola, kam vás z nepálského hlavního města Káthmándú doveze každodenní autobusový spoj. Cesta trvá celý den, přestože první část po nepálské „dálnici“ ubíhá relativně rychle. Jenže kopce okolo města Górkhá a poslední úseky před cílem jsou naopak neuvěřitelně „terénní“ a člověk je skutečně rád, když konečně vystoupí a může vyrazit po svých.
Během prvních dvou dnů vám chůzi ulehčí základy silnice, která má propojit se světem výše položené vesnice. Až bude hotová, trek okolo Manáslu nejspíš potká podobný osud jako ten kolem známější Annapúrny: Většina trasy bude průjezdná džípem a skutečně pěší zůstanou jen nejvyšší partie.
V záplavě zeleně
Vesnice Soti Khola leží pouhých 700 metrů nad mořem, takže ji obklopují spousty zeleně. S hukotem řeky Búrhí Gandakí tam navíc směle drží krok cikády. Ráno se nad rýžovými políčky převalují obláčky mlhy a přes cestu stékají pramínky z vysokých vodopádů, jež padají do hlavního údolí. V okolí řeky strávíte během treku víc než týden, tudíž můžete pozorovat, jak se její povodí zvolna mění: Bujnou zeleň vlhkých tropických lesů s kapradinami a orchidejemi postupně vystřídají světlejší jehličnaté porosty, tvořené téměř výhradně borovicemi.
Na hranici dvou tisíc metrů nad mořem vejdete do mlžného horského lesa, v němž se mísí duby, javory i břízy a později k nim přibývají borovice ztepilé, jalovce nebo tisy červené. Svými rozměry vás pak rozhodně ohromí smrky indické – obvod kmene největších exemplářů totiž přesahuje pět metrů.
Jako houby po dešti
Úvodní část trasy se nese ve znamení chůze údolím a po dlouhých visutých mostech přes Búrhí Gandakí či její přítoky: Ačkoliv na první pohled vypadají spojnice břehů nebezpečně, všechny jsou stabilní a nově vybudované. Pohodlí trekařů v daném ohledu paradoxně napomohlo ničivé zemětřesení z roku 2015, jehož epicentrum leželo právě v této oblasti. Mohutné otřesy srovnaly se zemí trekovou trasu i mnoho vesnic ležících na ní. Na obnovu stezky a okolí však došlo relativně rychle a nová ubytování vyrůstala jako houby po dešti. Dnes si tak lze v každé vesnici vybrat z několika možností noclehu, vždy však půjde o holý pokoj s dvojicí lůžek a společnou jídelnou, kde je trochu tepleji než venku. Hlavní účel ovšem ubytovny splňují a na trek díky nim nemusíte nosit stan ani zásoby jídla.
V okolí vesnice Namrung už si začnete skutečně připadat jako v Himálaji. Krajina se mnohem víc otevře a rýžová políčka vystřídá obilí. Každou chvíli navíc budete procházet okolo zídek „mani“ z modlitebních kamenů, kolem pestrobarevných praporků a buddhistických „božích muk“ známých jako čorteny. Na přelomu října a listopadu se pak místní lesy barví do žluta.
Manáslu na dohled
Před vesnicí Lho, které dominuje buddhistický klášter vypínající se na kopci kousek za ní, poprvé spatříte samotné Manáslu, tyčící se do 8 163 metrů nad mořem. Z této strany připomíná siluetou rybí ocas nebo hlavu čerta, jehož rohy tvoří dva hlavní vrcholy. Takřka po celý rok se kolem nich prohánějí mraky a jejich cáry vysvětlují, jak osmitisícovka získala své jméno – v místním jazyce totiž „manáslu“ znamená „hora duchů“.
Pokud byste si chtěli trek okořenit, můžete se vydat na některou z jeho jednodenních odboček: Zavedou vás k jezeru Kal Tal, k osamělému klášteru Pungyen Gompa nebo do základního tábora Manáslu. Mnozí přitom tyto krátké výlety dokonce doporučují, protože se během nich lépe aklimatizujete na nové podmínky. Trasa samotného treku sice stoupá relativně pozvolně, ale následný přechod horského sedla Larkya La bude s dodatkem času na přivyknutí snazší.
Ticho před bouří
Ze Samdo, poslední opravdové vesnice před sedlem, se také nabízí jednodenní cesta po tradiční obchodní stezce do pohraničí s Tibetem. Překročíte při ní Búrhí Gandakí, která se zde změnila z bouřlivého živlu v klidnou říčku, jež se dá překonat po kamenech. A vystoupáte-li do sedla Rui La, naskytne se vám výhled na nekonečné tibetské pláně – poněkud narušený stožárem s rudou vlajkou a dvojicí čínských pohraničníků.
Lépe aklimatizovaní pak můžete spočinout v osadě Larkya Phedi, známé také jako Dharamsala neboli „dočasné útočiště“. Jedná se o shluk plechových budek a stanů, z nějž turisté brzy ráno vyrážejí na přechod sedla Larkya La. Můžete odtud pozorovat i stádo divokých koz nahurů modrých, nezřídka spatříte supy bělohlavé a s trochou štěstí se kolem vás mihne sněžný leopard.
Prudký sestup
Váš den D by měl začít brzy nad ránem rychlou snídaní a poté už samotným výstupem. Většinu cesty zvládnete ještě za tmy a po východu slunce již budete v horní části, poseté kamenitými valy vzniklými ledovcovou činností – tzv. morénami. I díky nim budete vědět, že jste sedlo Larkya La v nadmořské výšce 5 160 metrů úspěšně zdolali. Zajímavých výhledů vám nicméně moc nenabídne, takže se rovnou můžete vydat na prudký sestup mnohem malebnější krajinou, jejíž západní obzor se bude ježit vrcholky Annapúrny, Lamjungu, Kanguru či Nemjungu.
TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce
Dál už následuje v podstatě jen několikadenní sestup do údolí Dudh Khola, kde se trek napojuje na okruh okolo masivu Annapúrny. Místem již vede sjízdná cesta, takže naprostá většina turistů pokračuje do cílového města Besisahar několikahodinovou šílenou jízdou v džípu. Ve srovnání s dalšími namáhavými kilometry jde ovšem o jednoduchou volbu. Deset dní strávených v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů si totiž na fyzičce vybere pořádnou daň.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Jan Miklín (se souhlsem k publikování)