Od kuše po střílející roboty: Dlouhá historie snajperského řemesla

Hned na počátku je třeba si vyjasnit, kdo je vlastně odstřelovač. Existuje řada definic počínaje tou nejjednodušší – že se jedná o střelce zabíjejícího ze zálohy. Odstřelovač je každopádně chápán jako špičkový střelec z ruční zbraně, specialista zaměřený na ničení jednotlivých cílů na velkou vzdálenost.

I v českém prostředí se často používá anglický výraz sniper, někdy i jeho česká fonetická transkripce snajpr. Uvedený termín se standardně užívá ve většině evropských a amerických armád včetně té ruské. Slovo zřejmě pochází z angličtiny a údajně vzniklo ze slova „sluka“ – anglicky snipe. Tento oblíbený a chutný vodní pták je obtížným terčem, a proto jej mohli ulovit pouze dobří střelci. Poměrně přesnější je tedy německý termín Scharfschütze (doslova ostrostřelec). U nás se občas setkáme s označením ostřelovač, ale podle vojenských lingvistů je nesprávné. Slovo ostřelovat totiž znamená vedení většinou hromadné palby na plošný cíl, obvykle dělostřelectvem a vrchní skupinou úhlů. Naopak sloveso odstřelovat znamená likvidování (odstřelení) a ničení konkrétních cílů.

Nekontaktní boj

Z taktického hlediska je odstřelovač typickým reprezentantem nekontaktního bojovníka. Ničí nepřítele na vzdálenost mimo svůj fyzický dosah, nejlépe s využitím překvapení. Většinou pracuje rovněž mimo takzvaný „close combat“, což je v podstatě nepříliš přesně definovaný boj na malé vzdálenosti. Nekontaktní boj, který lze označit jako první revoluci ve vojenství, začal vrháním kamenů a používáním praků a oštěpů. Takový způsob poskytuje řadu výhod. Především snižuje ohrožení vrhače-střelce protivníkem a vytváří časovou rezervu do počátku kontaktního boje. Kromě toho narušuje systémovost boje jednotek protivníka tím, že likviduje přednostně velitele a různé specialisty.

Z taktického hlediska vytváří možnost zlikvidovat do chvíle přímého kontaktu jednoho i více protivníků, čímž může eliminovat početní převahu protivníka. Vyrovnává rovněž případný rozdíl ve fyzické síle jednotlivých bojovníků. A v neposlední řadě umožňuje doplnit taktiku manévru palbou, tedy jejím účelovým směřováním či přesměrováním. Nelze přehlédnout ani psychologický moment, protože před odstřelovačem si vlastně žádný voják není jistý. Jeden člověk tak může dočasně měnit taktickou situaci na bojišti a vázat (především z hlediska pohybu) desítky protivníků, kteří chybějí jinde. 

Vzhledem ke stále méně početným, ale o to specializovanějším armádám roste hodnota vojáka a každý zásah odstřelovače je výrazně cítit. Zvláště v situacích, kdy neexistují ucelené fronty či obranné linie a volné prostory překrývá pouze palba. Nasazení odstřelovačů se stupňuje v posledních dekádách, kdy se objevují teroristické útoky, tzv. konflikty nízké intenzity a expediční operace. Vojáci se často setkávají s odstřelovači – civilisty, kteří tvoří součást neregulérních vojenských formací nebo teroristických skupin. Podle vojenských informací počet odstřelovačů působících na straně extremistických a teroristických skupin stále roste. Proto koaliční armády sestavovaly specializované protiodstřelovačské týmy, které zahrnovaly rovněž snajpry. 

Pravěk odstřelovačů

Pokud pomineme výše jmenované praky a oštěpy, tak první skutečně přesnou zbraní byla kuše, která umožňovala opravdové míření na cíl, i když schopnosti středověkých lučištníků nelze podceňovat. Za prvního odstřelovače lze pravděpodobně označit střelce z kuše Petera de Basle, který v roce 1199 záměrně vyřadil z boje anglického krále Richarda I. Prvním známým sniperem s palnou zbraní se stal známý italský hudebník a sochař Benvenuto Cellini, který sloužil jako odstřelovač roku 1527 ve vojsku papeže Klementa VII.

Snipeři se vyvinuli z nejlepších střelců své doby, což byli většinou lovci, hajní, myslivci. Ti museli střílet dobře, protože lov zvířat (a případně likvidace pytláků) je živily. Zbraně a munice byly drahé. Na výsledku výstřelu mnohdy závisela potrava celé rodiny a místy šlo i o život. Lovci vesměs splňovali fyzické i psychické odolnostní podmínky, podle nichž lze dnes definovat moderního vojáka schopného samostatného působení v terénu. Proto byli tito specialisté na zabíjení využíváni v minulosti i vojensky, přičemž se z nich formovaly myslivecké (Jäger) jednotky a útvary.

Obzvláště zajímavé je z tohoto hlediska krátké nasazení elitních střelců s výkonnými vzduchovkami, tehdy označovanými jako větrovky. Tyto pušky minimalizovaly výrazné demaskující efekty tehdejších pěchotních zbraní fungujících s černým střelným prachem. Rakouská armáda používala větrovky vzoru 1780 italského puškaře Girandoniho ráže 13 mm s dostřelem 140 až 400 kroků. Jednalo se o opakovačky zavedené do výzbroje v době, kdy v armádách kralovaly předovky s křesadlovým zámkem.

Zábava pro měšťany

Další přehlíženou skupinou jsou takzvaní ostrostřelci. Moderně řečeno se vlastně jednalo o kombinaci klubů sportovních střelců a aktivních záloh. Již v 16. století jsou doloženy střelnice, kde převážně majetnější měšťané trénovali střelbu z palných zbraní na terč (nebo pohyblivé cíle), případně i soutěžili o různé ceny. Jednalo se tedy o mířenou střelbu na konkrétní cíl, nikoli salvovou palbu řadové pěchoty (především mušketýrů), která mnohdy létala pánu bohu do oken. Měšťané se tak připravovali k obraně. V Praze bylo střelnic několik, vyskytovaly se i v jiných větších městech, především v Brně.

Zlatý věk

Dobu odstřelovačů s křesadlovými či perkusními jednuškami můžeme označit jako jejich pravěk. Lze konstatovat, že až 20. století přineslo prakticky vše, co používají dnešní odstřelovači z hlediska techniky i taktiky. Je možné je tedy s určitou nadsázkou označit za zlatý věk odstřelovačů. Vývoj je však natolik propojen s genezí pušky, že konkrétními případy se budeme zabývat v dalších článcích, jako například o vývoji zbraní, výcviku snajprů a odstřelovačské válce v jednotlivých konfliktech.

V poslední dekádě se odstřelovači začali dělit na dvě základní skupiny, a to elitní střelce, kteří realizují podporu pěší jednotky a tvoří její organickou součást, a snajpry, kteří pracují v podstatě samostatně nebo jako dvoučlenný tým. První skupina je někdy spojována s britským výrazem marksman. Takoví odstřelovači byli v období po druhé světové válce součástí standardního pěchotního družstva řady armád včetně předlistopadové ČSLA. Uvedený faktický rozdíl je v některých armádách neoficiální, vychází z různých taktických názorů či teorií.

Vidět a nebýt viděn

Z atypických taktických situací (především střety v klasické africké či asijské aglomeraci) vyplývají různé úkoly. Často se na těchto bojištích mění i podmínky boje a úkoly odstřelovačů. Ti mohou případně fungovat i na podstatně menší vzdálenosti, přičemž v této situaci je důležité potlačování demaskujících efektů výstřelu. Do akce se tak dostávají i jiné zbraně než dlouhé a výkonné pušky.

První takové typy přišly již s koncem druhé světové války spolu s objevením prvních infrapřístrojů, protože odstřelovače se standardní puškou tma zásadně omezovala z hlediska dostřelu i přesnosti. Právě zde můžeme demonstrovat další důležitý faktor, který se dá charakterizovat slovním spojením vidět – nebýt viděn. Jedná se o přístrojové vybavení k detekci a zaměření cíle a zároveň schopnost odstřelovače skrýt se v terénu. Zde je třeba připomenout především různé druhy maskování, a jistě je jen otázkou času, kdy i zde se projeví elektronika. Vývoj moderních technologií, především optoelektroniky, stále více ovlivňuje činnost vojáka na bojišti, včetně nasazení odstřelovačů. Zvyšuje se dálka přesné střelby a možnost detekce cíle. Objevují se rovněž systémy, které naopak mohou detekovat odstřelovače a omezovat efektivitu jeho činnosti.

Sniper 21. století

Realita odstřelovačů budoucnosti se nachází především v rámci programů vojáka budoucnosti či vojáka 21. století, jejichž standardem je například již střelba za roh. Pravděpodobně se dále rozšíří systémová akvizice, transfer, vyhodnocování a cílená distribuce informací v rámci informační sítě digitálního bojiště.

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Nelze vyloučit, že přesné zabíjení na dálku v terénu tak může v relativně dohledné budoucnosti dostat doslova strojovou podobu, kdy práci střeleckého specialisty postupně převezme robot, ne-li nějaký kyborg. Nebude mít hlad, nebude mu zima, nebude mít strach a nebude pociťovat žádnou únavu ani zodpovědnost. Prvním krokem takového vývoje jsou dálkově ovládané, případně senzory naváděné platformy s lafetovanými zbraněmi. Část práce odstřelovačů mohou v budoucnosti převzít i létající roboti, tedy bezpilotní letouny, jejichž schopnost detekce, přesného zaměření a ničení bodových cílů neustále roste. Jejich výhodou je lepší přehled po bojišti pohledem shora. Otázkou zůstává, kdy se objeví nějaká použitelná revoluční technologie z hlediska konstrukce pušky a náboje.