Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (3)

Typickým příkladem samohybky vzniklé lafetací polního či protitankového kanonu na korbu zastarávajícího či vyřazeného tanku může být britský Bishop z roku 1941 – podvozek tanku Valentine s obří krabicovitou nástavbou, v níž našla své místo 87,6mm houfnice OQF 25-pounder. Nešťastná instalace zbraně omezovala náměr na 15°, což oproti tažené verzi snížilo dostřel ze čtyř na dva kilometry.

Po několika desítkách kusů generálové produkci zastavili a dali zelenou vývoji flexibilnější samohybky Sexton. Využívala podvozky z kanadských verzí obrněnců M3 Lee a M4 Sherman a její svrchu otevřená nástavba se podobala americkému M7 Priest s totožným určením.

Samotná zbraň se od Bishopu nelišila, ovšem elevace děla se pohybovala od –9° do +40°. Spolehlivý stroj vznikl v počtu 2 150 exemplářů a sloužil do poloviny 50. let. Priest se v armádách zemí třetího světa držel ještě v 80. letech; podobně dlouhou službou se mohly pochlubit sovětské samohybky z druhé poloviny války v čele s SU-100 a ISU-152.

Podpora blitzkriegu

Poučit se dokázali i němečtí konstruktéři. Na jejich nejvýznamnějších výtvorech si ukážeme, které proměnné vývoj tohoto typu zbraně ovlivňovaly. Protože se podvozek PzKpfw I ukázal jako příliš subtilní, inženýři příště sáhli po větším šasi z „panzer dvojky“. Profil výsledné samohybky zvané Bison se zmenšil, což přispělo k lepší stabilitě i ochraně osádky – nižší silueta usnadňovala krytí stroje za terénními nerovnostmi a nepříteli znesnadňovala odhalení, zaměření i zásah. Přesto vznikl jen tucet kusů, které posílily německá vojska v severní Africe.

Ofenzivní válka vyžadovala od samohybného dělostřelectva větší mobilitu, než jakou mohly rané modely nabídnout. William Atwater z US Army Ordnance Museum dodává: „Hlavní úkol samohybek spočíval v podpoře útočících tanků, a proto se konstrukce soustředila na schopnost rychlého pohybu v terénu. V německém arzenálu se nacházela řada starších obrněnců, jejichž podvozky urychlily vývoj i nasazení nových typů.“

Vosa v akci

Požadavek na dobrou pohyblivost si vynutil snížení kalibru ze 150 na 105 mm. Na šasi PzKpfw II se zrodil takto vyzbrojený typ Wespe, který se v bojových podmínkách osvědčil. Nižší váha umožňovala obrněnci rychlejší přesuny, takže nezaostával za pěchotou, a granáty nové ráže si zachovávaly dostatečný ničivý efekt.

V letech 1942–1944 postavili Němci 676 exemplářů a podle profesora Johna Ericksona z edinburské univerzity šlo o nejvýznamnější samohybnou houfnici třetí říše: „A to přesto, že její podvozek v době nasazení už morálně zastaral a prostor osádky byl vyloženě stísněný. Ve snaze dosáhnout lepších pracovních podmínek mechanici u jednotek ‚vosy‘ upravovali a vylepšovali.“

Od mobility k vyšší ráži

Když se situace na východní frontě začala vyvíjet v neprospěch Berlína a nad útokem převládla defenziva, změnily se i požadavky na samohybky. Nyní nebylo zapotřebí agilních a hbitých strojů, ale těžce vyzbrojených obrněnců, které číhaly v úkrytu na kořist. Možnosti šasi PzKpfw II už se vyčerpaly a do centra pozornosti se přesunul podvozek středního PzKpfw III – tažného koně Panzerwaffe v první polovině války. Na této platformě vznikl nejúspěšnější německý obrněnec Sturmgeschütz, jemuž kanon ráže 75 mm (nejprve s krátkou, posléze s dlouhou hlavní) umožňoval plnit pestrou paletu úkolů.

Původní role StuG III spočívala v ochraně infanterie, avšak vývoj války jej donutil i k protitankovému užití a dělostřeleckému krytí. Ačkoliv se typ osvědčil, Němci jej stále považovali za jisté provizorium. Fronta si žádala ještě účinnější zbraň proti masám T-34, od počátku konstruovanou pro tento účel, stejně jako zdroj silnější dělostřelecké podpory. Řešení přinesla kombinace šasi PzKpfw IV se dvěma různými zbraněmi. V protitankové roli začal roku 1943 vystupovat nashorn s kanonem ráže 88 mm, který si se sovětskými tanky poradil i na dlouhé vzdálenosti. Erickson doplňuje: „Nashorn neboli nosorožec byl hoden svého jména, jeho výroba navíc nevyžadovala enormní náklady.“

Nekonečný příběh

Druhým modelem se stal Hummel se 150mm dělem, jenž odstranil všechny nedostatky dosavadních samohybných houfnic: nabízel značnou palebnou sílu, dokázal rychle zaujmout bojové postavení a chlubil se mimořádnou pohyblivostí. Po každém ze 714 vyrobených exemplářů tak byla na frontě značná poptávka. Hummely spolupracovaly se staršími wespe a poskytovaly palebnou podporu tankovým jednotkám v tísni. Jejich schopnost rychle měnit pozici znesnadňovala nepříteli odvetná opatření. K nectnostem patřil stísněný prostor na uskladnění munice, kdy hummel uvezl pouhých 18 granátů.

V pozdějších fázích války panoval v Německu nedostatek moderních tanků, a tak říšské továrny jejich podvozky modifikovaly na samohybky v mnohem menší míře než dříve. Přesto vzniklo několik zajímavých modelů, například Panzerjäger IV na šasi PzKpfw IV. Tento tank – na rozdíl od „panzer jedničky, dvojky“ či „trojky“ – sloužil až do konce války, takže volných podvozků nebyl nikdy nadbytek. Jejich užití se omezovalo spíše na experimenty, k nimž patřila samohybka Heuschrecke 10. Atwater ji označuje za jeden z nejhorších nápadů Hitlerových konstruktérů.

TIP: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska

V době, kdy fronta potřebovala maximum palebné síly, se kalibr vrátil ke 105 mm. A to proto, aby věž samohybky mohla být v poli sejmuta, osazena na betonový základ a využita v roli statického palpostu. Tím Němci připravili samohybnou houfnici o jednu z jejích hlavních výhod – schopnost přesunu. Není divu, že se sériová produkce nikdy nerozběhla. Úspěšnější modely nicméně dodaly inženýrům a generálům tolik důkazů o užitečnosti samohybných děl, že jejich evoluce pokračuje i v 21. století.