Od chaosu k profesionalitě (2): Jak vypadal výcvik britských pilotů za světové války

Učit nezkušené, přehnaně sebevědomé a mnohdy neschopné kadety bylo nebezpečné řemeslo. Někteří britští instruktoři tak hleděli na žáky spíše jako na nepřítele, a dokonce jim přezdívali „hunové“. Roli učitelů často zastávali letci, kteří už završili aktivní bojovou službu a těšili se na odpočinek. Místo něj je ale bez jakéhokoliv pedagogického školení převeleli k výcvikové peruti. Není divu, že se mnozí s takovým vypětím nedokázali vypořádat.

Předchozí část: Od chaosu k profesionalitě (1): Jak vypadal výcvik britských pilotů za světové války

Výsledkem nekvalitního výcviku letců RFC se stala jak nízká úroveň nováčků u bojových útvarů, tak vysoká úmrtnost ještě během tréninku. Když se krvavé statistiky dostaly na stůl plukovníka Roberta Smithe-Barryho, zkušený letec se vyděsil a přesvědčil šéfa RFC Hugha Trencharda, aby jej nechal vytvořit zcela nový výcvikový systém.

Revoluční proměna

Při svých experimentech kladl Smith-Barry důraz na kompletní přepracování letů na dvojmístných strojích. Kadet už neměl spočívat na sedadle pro cestujícího a dívat se učiteli přes ramena. Progresivní reformátor jej posadil dopředu – tedy na jeho budoucí místo v bojovém letounu – a dal mu k dispozici kompletní sadu palubních přístrojů. Instruktor ze zadní sedačky s nováčkem komunikoval pomocí speciální sady sluchátek. Dále Smith-Barry zavedl pravidlo, že i po prvním sólovém letu musí kadet absolvovat další hodiny s dvojím řízením, aby si pod dohledem osvojil vyspělejší manévrování a získal plnou kontrolu nad strojem.

Žáci se neměli vyhýbat potenciálně rizikovým manévrům, ale prováděli je v kontrolovaných podmínkách, aby se praxí naučili opravovat své chyby v ovládání letounu i ve vlastním úsudku. Jako standardní cvičný stroj se osvědčil Avro 504 – původně prvoliniový letoun, který v bojové roli rychle zastaral. Pro přípravu nových pilotů se naopak jevil jako ideální a nakonec se s 8 970 kusy vyrobenými v letech 1914–1918 stal nejmasověji produkovaným letadlem celé války.

Smith-Barryův systém vytvořený koncem roku 1916 se začal v příštím roce testovat na základně Gosport, kde záhy vyrostla Škola speciálního létání pod jeho velením. Nové metody se osvědčily natolik, že se postupně rozšířily do všech vojenských letectev. Kromě zmíněných pozitiv umožnil systém instruktorovi už po několika startech ve dvoumístném stroji odhadnout, kdo z kadetů nemá pro pilotování vlohy – touto fází prý neprošlo asi 45 % uchazečů. Po 10–20 hodinách v kokpitu byl nováček připraven na první sólo let.

Společné úsilí

Kadeti, kteří zvládali své stroje ve všech režimech letu, absolvovali pokračovací výcvik zaměřený na vzdušný boj. Odehrával se ve střediscích Turnberry, Marske, Sedgeforth, East Fortune nebo Ayr, kde pokročilí studenti pod dohledem instruktorů absolvovali simulované souboje.

V roce 1917 se vzdušné bitvy staly natolik masovými, že stávající výcvikové kapacity nedostačovaly. Proto generálové odveleli řadu zkušených pilotů ze sinajského a palestinského bojiště a nechali je založit nové výcvikové středisko v Egyptě. Vyrůstali v něm nejen samotní letci, ale také budoucí personál dalšího učiliště, zanedlouho zřízeného v Austrálii. Na severu Afriky nakonec vzniklo pět škol a sedm výcvikových perutí.

V témže roce došlo i k dalšímu přelomovému momentu, když se zástupci americké, britské a kanadské vlády rozhodli spojit své síly v oblasti leteckého výcviku. Jeho centrem se stal tábor Borden v kanadském Ontariu, kde byly zřízeny specializované kursy létání, vzdušné střelby a snímkování. Od dubna 1917 do ledna 1919 prošlo těmito kapacitami 1 812 kanadských letců pro RFC (později RAF) a 72 Američanů.

První letečtí absolventi výcvikového centra v kanadském Bordenu. (foto: Wikimedia Commons, Library and Archives Canada, CC0)

Během zimy 1917–1918 se britští instruktoři podíleli na výcviku příslušníků Letecké sekce Spojovacího sboru Spojených států (předchůdce USAF) na trojici letišť v táboře Taliaferro nedaleko texaského města Fort Worth. Na základně působilo asi 6 000 vojáků a výcvik se neobešel beze ztrát – do konce války v Camp Taliaferro zahynulo 39 britských důstojníků i kadetů strýčka Sama.

Přestože se výcvik během války stále zdokonaloval a stával bezpečnějším, katastrofám se zkrátka nedalo zcela zamezit. V letech 1914–1918 při tréninku či nehodách za frontou zahynulo asi 8 000 letců Jeho Veličenstva. Pro srovnání, v boji jich padlo o plné dvě tisícovky méně. 

V hubených letech

Když děla v listopadu 1918 utichla, čekala RAF hubená léta – demobilizace zdecimovala jeho početní stavy a do civilu odešly tisíce zkušených letců, mechaniků, logistiků i úředníků. Rivalita mezi ministerstvem války a admiralitou dokonce vedla k úvahám o opětovném rozpuštění RAF (vzniklého v dubnu 1918 spojením RFC a námořní letecké složky RNAS). Na lepší časy se začalo blýskat až poté, co se Winston Churchill v lednu 1919 stal jak ministrem války, tak vojenského letectva. Trenchard opět usedl do křesla náčelníka leteckého štábu a na Churchillovu žádost vypracoval memorandum o mírové výstavbě RAF.

Ačkoliv jej omezoval seškrtaný rozpočet, snažil se Trenchard uchopit systematicky a udržitelně jak technický rozvoj, tak výcvik. Navrhl vznik RAF College v Cranwellu, kde by se cvičili budoucí řadoví důstojníci s cílem „upevnit ducha vojenské vzdušné síly“. Dále založil letecké učiliště, kam měli docházet chlapci ve věku 15–17 let, kteří by po absolvování tříletého studia nastoupili do řádné služby v RAF jako odborní techničtí pracovníci.

Cesta k další válce

Tato vzdělávací instituce vyrostla v haltonském táboře pod názvem No. 1 School of Technical Training. Alespoň v omezené míře se Trenchardovi podařilo zajistit kapacity pro výcvik létání, navigace, rádiového vysílání, fotografování ze vzduchu a spolupráce s námořnictvem i pozemními silami.

TIP: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů

V rámci striktně daných finančních mantinelů tak – vlastními slovy – vybudoval „kvalitní chaloupku na základech určených pro hrad, jenž mohl být v případě potřeby dostavěn“. Díky těmto i dalším změnám se neutěšená poválečná situace v Královském letectvu do roku 1920 zkonsolidovala a ze zapuštěných kořenů mohla vyrůst síla, která za druhé světové války sehrála významnou úlohu při boji s Německem, Japonskem a Itálií.