Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (1)
Všechny armády vstupovaly do první světové války s bezmeznou vírou v účinnost kavalerie. První týdny konfliktu jim zdánlivě dávaly za pravdu – eskadrony se proháněly podél frontových linií, získávaly cenné informace a šířily chaos v týlu nepřítele. Jakmile však bojiště „přeoraly“ zákopové linie, jezdci přišli o většinu tradičních úkolů. Když se pokusili opevněné pozice ztéci, kulometná palba je vrhla zpět s krvavými ztrátami. Jak válka pokračovala, stále více se ukazoval význam motorizace a nedostatek dopravních prostředků se stal kupříkladu jedním z důvodů krachu německé ofenzivy z jara 1918.
Kdo přežije?
Motorem poháněné stroje se uplatňovaly nejen při transportu, ale přebíraly i další role jezdectva – kupříkladu obrněné automobily s kulometnou výzbrojí měly mnohem větší šanci provést průzkum a bezpečně se vrátit na základnu. Jakmile pak zavládl mír, započatý trend už nešlo zastavit a svaly tažných zvířat stále častěji nahrazovaly pohonné jednotky.
Vzhledem k podobnosti úkolů si obrněné a motorizované útvary zachovávaly mnohé prvky původního jezdectva a zvířata i stroje často sloužily společně. Šlo však o problematické a rozporuplné soužití. Někdy kavaleristé vděčně využívali výhod kooperace s obrněnci, jindy je považovali za nežádoucí konkurenci.
Řekni, kde ty časy jsou
Vývoj od jezdců k řidičům měl zdlouhavý průběh i z dalšího důvodu. V rozhodujících funkcích často zůstávali starší a tradičně smýšlející generálové, jimž technické novinky příliš nevoněly, a s nostalgií vzpomínali na časy nablýskaných šavlí a dunění kopyt. Ve většině armád tak k plnohodnotnému nástupu motorizované kavalerie došlo až ve druhé polovině 30. let, přičemž mnohdy jej definitivně prosadily teprve konkrétní činy progresivně smýšlejících jednotlivců.
Nakonec se většina jízdních jednotek přece jen proměnila v útvary motorizované pěchoty transportované na nákladních vozech a v obrněncích. Další možnost pak představovala její transformace v tankové oddíly. Některé jednotky označované jako kavalerie si nicméně zachovaly své koně ještě za druhé světové války – ve větším měřítku sloužila jízda třeba v Rudé armádě nebo ozbrojených silách Rumunska, Polska či Itálie. Nechyběla ani v Německu, kdy v rámci Waffen-SS působily skupiny jízdních průzkumníků.
Konzervativní Francouzi
Složitost popsaného přerodu si popíšeme na příkladech ozbrojených sil dvou mocností. Začneme ve Francii, která v letech 1916–1918 vyprodukovala zdaleka nejvíce tanků. Zdálo by se tedy, že měla k proměně jezdectva v obrněné svazky nakročeno lépe než ostatní. Jenže o výzbroji i taktice nadále rozhodovali konzervativně smýšlející generálové. Důstojníci tankových vojsk naopak neměli odpovídající postavení a jejich pravomoc končívala u jednotky, v níž sloužili.
Pokračování: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (2)
Přesto během 20. let postupně rostl počet tankových praporů a pluků. Zůstávaly však rozdrobeny mezi pěchotní formace, jejichž příslušníkům měly při postupu pomáhat likvidací ohnisek odporu. Na lepší časy se začalo blýskat teprve v létě 1939, kdy vzniklo nařízení sdružit tankové pluky (byť spíše administrativně než v poli) do brigád.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock