Ocelová náhrada lehkého jezdectva (2): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

První obrněný automobil pro německý Reichswehr byl zkonstruován na počátku 30. let, avšak tento vůz nazvaný Kfz 13 na podvozku Adler Standard představoval spíše nouzové řešení. Nejdříve se ani nepočítalo s jeho bojovým nasazením, protože měl sloužit hlavně k výcviku.

Předchozí část: Ocelová náhrada lehkého jezdectva (1): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

Ostatně omezení daná versailleskou smlouvou znamenala, že i čistě výcvikový obrněnec byl na hranici legality. Kfz 13 se sice později dočkaly bojového nasazení, avšak hlavně proto, že Němci neměli dostatek kvalitnějších vozů.

Univerzální podvozek Horch 

Na nových obrněncích se však v utajení pracovalo ještě před příchodem NSDAP k moci, takže když Hitler roku 1935 vypověděl versailleskou smlouvu, mohlo se velmi rychle začít i s procesem přezbrojení. Brzy tak proběhly i testy nových univerzálních podvozků, jež měly sloužit pro těžké osobní nebo lehké nákladní automobily. Vítězem výběrového řízení se stal podnik Horch, jenž nabídl dvě varianty podvozku – jednu s motorem vpředu a druhou s motorem vzadu. Jestliže ta první se hodila pro klasické osobní či nákladní vozy, ta druhá byla naopak optimální pro lehké obrněnce.

Wehrmacht si tudíž ihned objednal i obrněný automobil na této bázi a roku 1936 vznikl prototyp vozu SdKfz 221. Jednalo se o velmi progresivní konstrukci s karoserií vytvořenou z mnoha ploch, které svíraly vesměs hodně ostré úhly, což snižovalo pravděpodobnost, že střela vozidlo zasáhne kolmo. Stroj měl řiditelnou též zadní nápravu, což zvyšovalo jeho ovladatelnost, slabinu ale představovala výzbroj, kterou tvořil jediný kulomet MG 34 ráže 7,92 mm umístěný na lafetě v otevřené hranaté věžičce. Tu shora chránil jen odklápěcí kryt z drátěného pletiva, který nemohl zastavit střelbu, ale měl sloužit jako ochrana proti vhození ručního granátu do obrněnce.

Příchod zdokonalené úpravy

Hlavní nedostatek SdKfz 221 v podobě slabé výzbroje se sice Němci pokusili řešit instalací protitankových pušek Panzerbüchse 39 či Panzerbüchse 41 do některých vozidel, stejně ale bylo zřejmé, že ideální řešení spočívá ve vývoji nového obrněnce. Ten vznikl roku 1938 a dostal jméno SdKfz 222. Používal stejný podvozek a také jeho korba se předchozímu stroji dost podobala, ačkoliv měla poněkud větší rozměry, a to zejména šířku.

Díky tomu mohli konstruktéři použít výrazně větší věž pro dva muže – SdKfz 221 ji měl jen jednomístnou. Výzbroj tvořil 20mm kanon KwK 30 L/55 umístěný na společné lafetě s kulometem MG 34. Zbraň disponovala značně vysokým náměrem kvůli palbě na vzdušné cíle, ale věžičku shora stále chránil jen kryt z pletiva. Standardně se do SdKfz 222 nemontovaly radiostanice, část obrněnců je však dostala a Němci vyvinuli také speciální spojovací úpravu SdKfz 223. 

Cikánská maringotka

Sériová výroba začala již v roce 1938 a pokračovala dalších pět let, byť s jednou podstatnou změnou, k níž došlo roku 1940. Dosavadní podoba, jež nesla název Ausf. A, se přestala vyrábět a přešlo se na provedení Ausf. B, které dostalo o něco výkonnější motor. Síla čelního pancíře se více než zdvojnásobila (z 14,5 mm na 30 mm), na zbytku korby však zůstalo 8 mm oceli. Místo zbraně KwK 30 se montoval rychleji střílející typ KwK 38 stejné ráže a zvýšil se i maximální náměr lafety.

Pro obě verze platilo, že pomocí úchytů bývaly ke korbám připojeny různé úložné schránky, kanystry na benzin a vodu, nářadí, hasicí přístroje, lana a podobně. Kvůli tomu tato vozidla dostala přezdívku „cikánská maringotka“. V západní Evropě si SdKfz 222 vedly výborně, ale klima a terén v severní Africe či v Sovětském svazu jim příliš nesvědčily. Tyto stroje byly totiž určeny primárně pro jízdu po silnici a mimo zpevněné komunikace si moc dobře nevedly. Navzdory svým nedostatkům však patřily mezi oblíbené typy vojenské techniky a malý počet exemplářů zůstal ve službě až do konce války. 

Měření sil

Přestože německý SdKfz 222 a sovětský BA-10 vznikly ve stejné době, výsledkem procesů se staly dvě hodně odlišné konstrukce. Kořeny těchto rozdílů však spočívaly i v tom, že německá „blesková válka“ a sovětská „hloubková operace“ nebyly (navzdory své nesporné příbuznosti) ani zdaleka shodné. Němci počítali s několika málo průlomy nepřátelské linie a předpokládali, že budou bojovat proti silnějším nepřátelům. SdKfz 222 proto představoval výlučně průzkumný prostředek, který se měl po kontaktu s protivníkem okamžitě stáhnout, a proto mu musel stačit 20mm kanon.

Stejnou zbraň ostatně dostaly i větší kolové obrněnce Wehrmachtu, teprve za války se objevil výrazně silněji vyzbrojený SdKfz 234. První sovětské obrněné vozy nesly pouze kulomety, ovšem poté jejich palebná síla rychle rostla a standardem se stal 45mm kanon shodného typu jako v tanku T-26. Sovětská doktrína totiž navrhovala drtivé průlomy na širší frontě za využití početní převahy a zničující palebné síly. Obrněnce řady BA se tudíž sice měly zabývat zejména průzkumem, ale pokud nalezly nepřítele „jen“ v podobě lehkých tanků, předpisy jim nařizovaly zahájit boj, protože 45mm kanon byl koncem 30. let velmi efektivní nástroj, byť později jeho užitečnost rychle klesala.

TIP: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go

Sovětské vozy vedly také z hlediska terénní průchodnosti, avšak německé byly rychlejší na silnici. Silnějším pancéřováním čela korby disponoval SdKfz 222, sovětské automobily ale měly lépe chráněné boky i záď. Řešení ze SSSR tak lze označit za spojení konzervativní konstrukce a neobvykle účinné výzbroje, kdežto německý typ byl technicky progresivnější, byť méně vhodný do extrémních podmínek, které druhá světová válka přinesla. Oba typy dokonale zapadaly do taktických koncepcí „svých“ armád, ale vítězství ve vzájemném souboji by si zřejmě odnesl sovětský BA-10.