Ocelová náhrada lehkého jezdectva (1): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

V Německu a Sovětském svazu rozpracovali stratégové ve 20. letech novou bojovou doktrínu, jež se zapsala do historie jako „blesková válka“, potažmo „hloubková operace“. Jejím základním prvkem bylo nasazení tankových formací, které měly prolomit nejslabší místo obrany protivníka a rychle pronikat do jeho týlu. Jeden z klíčových faktorů funkčnosti této koncepce přitom představoval průzkum, který sloužil mimo jiné i k nalezení onoho nejslabšího místa linie.

Armády tedy potřebovaly nejen tanky, ale i kvalitní průzkumná vozidla. V Sovětském svazu vznikla vývojová řada šestikolových strojů, jejímž posledním a nejvýkonnějším typem se stal obrněnec BA-10, zatímco do výbavy Wehrmachtu byl zaveden charakteristicky řešený vůz SdKfz 222.

Na šasi amerického původu 

Vývoj obrněnců v SSSR byl těsně propojen s rozmachem automobilového průmyslu, který ale ze začátku fungoval na bázi kopírování zahraničních konstrukcí. Coby první obrněný automobil se tak zrodil typ BA-27 na podvozku nákladního vozu AMO-F-15 – šlo o kopii typu Fiat 15 Ter. Zlom pro sovětský průmysl však nastal roku 1929, kdy došlo k uzavření velké smlouvy s americkým koncernem Ford o vybudování závodu ve městě Nižnij Novgorod (později Gorkij), jenž dostal jméno NAZ, později GAZ. V roce 1932 tam začala sériová výroba osobního vozu GAZ-A čili kopie amerického vozu Ford Model A.

Následovaly užitkové typy GAZ-AA a GAZ-AAA stavěné opět podle amerických vzorů. Šestikolový Ford Model AAA, respektive GAZ-AAA následněposloužil jako podvozek obrněnce BA-27M, který nesl (stejně jako původní varianta) věž s kanonem ráže 37 mm. Následoval podobně vyzbrojený typ BAI a v roce 1934 přišel vůz BA-3, na jehož korbě se nacházela kompletní věž lehkého tanku T-26. Obrněnec se tak mohl chlubit v té době nadstandardním kanonem ráže 45 mm.

Zrod Béáčka

Modernizací vznikl typ BA-3M a následně BA-6 s pancířem o maximální síle 9 mm. Postupně také ubývalo nýtů a přibývalo svarů, neboť sovětským továrnám se dařilo zvládat vyspělejší technologie. Střediskem vývoje byl Ižorský závod, který se nacházel ve městě Kolpino a kam směřovaly podvozky z podniku GAZ, na které se posléze montovaly obrněné korby a věže.

V roce 1938 tam vznikl prototyp automobilu BA-10, jenž se vyznačoval již zcela svařovanou konstrukcí, která sestávala z ocelových desek o maximální síle 10 mm. Viditelné nýty sloužily pouze k uchycení vnějších prvků na povrchu. Obdobně jako u typu BA-6 konstruktéři použili upravenou tankovou věž kónického tvaru, ve které se nacházel 45mm kanon 20K a 7,62mm kulomet DT. Další kulomet téhož typu byl umístěn v charakteristicky vpřed vysunuté pravé části kabiny, kde jej ovládal radista-kulometčík. 

Problém s nádrží 

Vlevo seděl řidič, zatímco za ním se nalézal bojový prostor s věží, v níž měli svá místa velitel (jenž současně plnil úlohu střelce) a nabíječ kanonu. Pro jejich nástup a výstup se užíval poklop tvořící zadní část stropu věže, kdežto řidič a radista-kulometčík měli k dispozici dveře v bocích korby. Existence funkce radisty naznačuje, že vůz standardně nesl radiostanici, byť je známo, že předválečné sovětské přístroje této kategorie byly značně poruchové a reálně se leckdy nenacházely tam, kde se nacházet měly. Další specialita BA-10 spočívala v náhradních kolech pohyblivě namontovaných po bocích korby, díky čemuž mohla pomáhat i při překonávání terénních překážek, což automobilu propůjčovalo výbornou průchodnost. 

Zkoušky prokázaly, že BA-10 představuje kvalitní konstrukci, a tudíž okamžitě začala sériová výroba, ale již v prosinci 1939 se přešlo na modernizovanou obměnu BA-10M. Ta konečně řešila jednu z velkých slabin celé vývojové řady BA, a sice umístění nádrže s benzinem uvnitř pod stropem karoserie. V případě průstřelu či požáru si lze snadno představit katastrofální následky pro osádku, a tudíž u BA-10M tento prvek zmizel a objevily se dvě hranaté externí nádrže nad blatníky zadních kol.

Dokončení: Ocelová náhrada lehkého jezdectva (2): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

Produkce této varianty běžela až do podzimu 1941 a vedle toho Rudá armáda v malém počtu obdržela též verzi BA-10ŽD se speciálně řešenými obručovými koly, která umožňovala jízdu po kolejích i nasazení klasických pneumatik. Svůj křest ohněm prodělaly BA-10 v létě 1939 během bojů na řece Chalchyn Gol a následně se zařadily mezi nejdůležitější obrněnce Rudé armády. Přestože šlo primárně o průzkumné prostředky, 45mm kanon jim umožňoval plnohodnotně čelit i lehkým a starším středním tankům. BA-10 si proto u nepřátel získaly velký respekt a ti často zařazovali ukořistěné obrněnce do svých služeb. Vedle Němců tak učinili například i Finové, kteří poslední kus (upravený na jeřáb) vyřadili až v roce 1978!