Neznámý Ázerbájdžán: Země černého zlata se navrací se k islámu

Rychle vykvašená ázerbájdžánská oligarchie ovládá všechny kohouty penězovodů, ale na druhé straně se uskromňuje masa „poddaných“ zvyklá poslouchat. Ropa proudí do ciziny, mercedesy plní bulváry v Baku, ale většina obyvatel zůstává v roli pouhých pozorovatelů. Dostatek je snad jenom hesel – v ulicích i ve volné krajině útočí stejně zběsile jako u nás reklamy. Ústřední témata? Jasnozřivá politika milovaného vůdce, národ nade vše a skvělá budoucnost pro všechny. Ázerbájdžánští vůdcové jsou vlastně dva – otec a syn Alijevovi, rodinný klan s politickou minulostí sahající do bývalé sovětské diktatury. Donedávna byl oříšek dostat se do země legálně, bez konexí a tučného dolarového konta.

Ropná modla

Přestože většina ropy dnes pochází z podmořských vrtů, ropná pole stále doslova prorůstají hlavním městem Baku. Pohybujeme se v krajině ropných věží, z nichž 99 % pamatuje Brežněvovu éru a možná ještě Stalina. Leckterý pohled působí kupodivu malebně, téměř jako v dobách prvního ropného boomu, jaký se v Baku odehrál v druhé polovině 19. století. Avšak jen zdálky – když není tolik vidět a hlavně cítit.

Mezi domky se táhnou páchnoucí jezera. Čisté prádlo vlaje v černé vlečce dýmu a odráží se v černé a duhové hladině. Musel ho tam někdo pověsit, což se zdá nepochopitelné. A taky vyhnat krávy, které kličkují mezi lagunami. Jaké asi mají mléko? Chceme se zeptat, ale není koho – doma zůstávají jen ženy. A jelikož jsme v muslimské zemi, nemohou s námi jen tak hovořit. Vzápětí jsme poprvé zadrženi – neoprávněný vstup do „strategického pásma“. Vypadá to vážně, jeden ze dvou svalovců přivolává vysílačkou posily. Rozhodnutí náčelníka je naštěstí rozumné: vrátí nám doklady, posadí nás do džípu a provezou skrz pole ropných věží.

Ropy se v Ázerbájdžánu nevytěží mnoho (zhruba 1,2 % světové těžby, daleko za ropnými velmocemi organizace OPEC). Důležité ovšem není kolik, ale odkud, kudy a kam může mazlavá tekutina proudit. Ázerbájdžánská ropa je především strategickou záležitostí.

Ostře sledované ropovody

Příběh se opakuje, i když jsme opustili Baku a po těžních věžích není nikde ani stopa. K čemu jsou cedulky na kovových sloupcích? Zdálky je považujeme za turistické značky a černé džípy a pick-upy, které nedaleko víří gejzíry prachu, za auta bohatých turistů. Proč ne, jsme uprostřed Gobustánské rezervace. Fatálně se však mýlíme – napříč rezervací totiž vede produktovod BTC (Baku–Tbilisi–Džejhan) z nedaleké rafinerie v Sangačalu přes Gruzii do středomořského přístavu v Turecku, tedy strategická linie číslo jedna, o niž v podstatě soupeřily Rusko s USA. O chvíli později už máme za patami po zuby ozbrojené komando. Z džípu vyskakují chlapíci v černých uniformách a odjišťují samopaly. Je to horší než před dvěma dny v Baku: ruce nad hlavu, osobní prohlídka, vysypat batohy. Kupodivu to i tentokrát dobře dopadne, a dojde dokonce na úsměvy a přání ščastlivogo puti (šťastné cesty). 

S ropou je Ázerbájdžán bohatá nevěsta pro každého, kdo projeví zájem. Kvůli ní se scházejí světoví státníci a společně prohlašují, že neexistuje větší přítel než tamní prezident a větší demokracie než ta ázerbájdžánská. A nebezpečí? K útokům na ropná zařízení skutečně dochází – stopy prý vedou do Arménie a k domácím separatistům.

Zlaté časy bez práce?

V této zvláštní zemi se zastavil čas – jenže čas sovětský, který se dosud nepřetočil a z něhož zůstala nejen neodbytná ruština. Silné džípy brázdí asfalt i kamenité vyjeté koleje cest a jejich řidiči v černých brýlích si bezstarostně užívají bohatství a svobodu. „V Ázerbájdžánu nikdy nebylo líp, poprvé se nemusí pracovat,“ dozvíte se od rozesmátých šoférů, zatímco míjejí zástupy ošuntělých mužiků. „Je to mafie a všechno naše bohatství mizí v jejich kapsách,“ říkají zase všichni, kteří k nim nepatří.

V takovém prostředí se daří rodinným klanům, které podporuje rozbujelý policejní aparát. Přemíry policistů však není třeba se bát. V širokých kulatých čepicích mají blízko k sovětským oficírům, jsou zvědaví a přátelští a profesionalitu mísí s žoviálností. Zdá se, že to nejhorší období korupce už v Ázerbájdžánu pominulo…

Ničitel Gorbačov

Všude je slyšet žehrání na současnost a cítit neskrývaný strach z budoucnosti. Čtvrtstoletí po prohrané válce s Armény jde elektrický proud stále jen občas, zvlášť v příhraničí a na venkově, takže záložní generátory jsou nezbytností. Na rozdělení obou národů vydělalo nejvíc Rusko, neboť se zbavilo přívažků, které bylo třeba dotovat. Gorbačov je pro místní tím nejhorším Rusem, protože zničil poklid, v němž žili Ázerové s Armény v míru. Přesto je Sovětský svaz ztraceným rájem, i když nikoliv ten Gorbačovův, nýbrž tuhý Brežněvův „sajuz“, který držel oba národy ve stejném područí. Devět z deseti Ázerbájdžánců by chtělo sovětské impérium obnovit.

TIP: Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností

V zemi evidentně chybějí peníze, ale domácí si již zvykli, že pokrok znamená maximálně vlastnit mobil, zatímco boty a pneumatiky se dennodenně boří do bláta. Podle toho, odkud přijde větší podíl peněz, vyrůstají po celé zemi jako její nové dominanty mešity různých stylů – turecké, íránské, saúdské. Po sedmdesátileté komunistické éře ateismu se tak lidé začínají vracet k islámu.