Neúnavný tahoun s archaickým vzhledem: Britské tanky Churchill (1)

Britský premiér Winston Churchill si dělal z tanku Churchill legraci, když řekl, že vojáci jej pojmenovali po zjištění, že zřejmě bude k ničemu. Ve skutečnosti se však obrněnec osvědčil víc než dobře a s nadsázkou lze tvrdit, že svým způsobem opravdu připomínal slavného „buldoka“. Na první pohled vypadal archaicky, konstrukčně byl v zásadě zastaralý a vznikl podle požadavků značně vzdálených od reality druhé světové války. Navíc zpočátku trpěl řadou nedostatků, přesto skrýval velký vývojový potenciál, vyznačoval se neobyčejnou odolností a spolehlivostí, zastal mnoho rolí a nakonec se zařadil mezi nejdůležitější britské zbraně celé války. 

Předpoklad zákopové války

Historie legendárního stroje se začala psát v září 1939, kdy britský generální štáb zadal počáteční specifikace obrněnce s krycím názvem A20. Mělo jít o další pěchotní tank, tedy relativně pomalé, ale silně obrněné vozidlo, které by vystřídalo typy Matilda a Valentine. Britové předpokládali, že boje v novém konfliktu budou připomínat ty v první světové válce, a tudíž A20 hodně připomínal první tanky královské armády.

Měl pásy obíhající po obvodu korby, aby si dobře poradil s krátery či zákopy, a výzbroj tvořily dva 40mm kanony v bočních pouzdrech (sponsonech); kromě toho nesl i tři kulomety. Zakázku na stavbu prototypů získaly loděnice(!) Harland & Wolff , které do června 1940 vyrobily čtyři prototypy. Ty dostaly oproti plánům silnější výzbroj, jelikož přibyla 76mm houfnice v korbě. Tank A20 nakonec nepřekročil stadium zkoušek, protože po evakuaci z Dunkerku bylo zjevné, že válka bude mít jiný charakter.

Pro podporu pěchoty

Řada prvků z původního designu se ale objevila i v nových specifikacích z června 1940 pod názvem A22. Dostala je firma Vauxhall, jež nejprve navrhla výkonnější agregát pro A20, a to plochý dvanáctiválec (prakticky spojení dvou šestiválců) a poté začala se zásadnějšími změnami designu. Vojáci žádali, aby sériová produkce A22 začala už za rok, takže inženýři Vauxhallu museli spěchat.

K jejich cti je nutné dodat, že zadání splnili, jelikož v létě 1941 byly dodány první sériové exempláře pěchotního tanku, jenž dostal formální označení Infantry Tank Mark IV a bojové jméno Churchill. První stroje však nebudily velké nadšení, jelikož trpěly řadou poruch, což zákonitě způsobily enormně zkrácené testy. Motor byl nespolehlivý, náročný na údržbu a celé vozidlo se pohybovalo velice pomalu, ačkoli to nikdo nepovažoval za fatální chybu. Churchill měl totiž zejména doprovázet pěšáky, takže by případnou vyšší rychlost v praxi stejně příliš nevyužil. 

Důmyslně řešený podvozek 

Pochvaly si naopak vysloužila vynikající terénní průchodnost, protože tank zvládal i hluboké krátery a zákopy s extrémním sklonem stěn. To vše díky použití zastarale vypadajícího, jenže vskutku důmyslně řešeného podvozku, jenž měl na každé straně jedenáct malých pojezdových koleček. Při jízdě po rovném povrchu neslo váhu jen devět párů kol, ale když se obrněnec pustil do zdolávání překážek, pomáhaly také zbývající dva (první a poslední), jelikož zabezpečily nájezd, sjezd i napínání pásů. Počet koleček také znamenal, že tank mohl přijít o několik z nich, aniž by to zásadně ovlivnilo jeho pohyblivost. Pásy obíhaly po obvodu korby, jež tak mohla být vybavena i bočními průlezy, zatímco horní část pásů byla dobře chráněna. 

Tank měl pětičlennou osádku, v předním oddílu seděl řidič a střelec, který obsluhoval 76mm houfnici v čele korby – jeden z prvků, které churchill zdědil po designu A20. Zbraň měla velice omezený úhel náměru i odměru, a proto se u pozdějších variant již neobjevila. Následovalo druhé oddělení, na němž se nalézala poměrně malá věž s kanonem ráže 40 mm, 7,92mm kulometem BESA a místy pro velitele, střelce a nabíječe.

Dokončení: Neúnavný tahoun s archaickým vzhledem: Britské tanky Churchill (2)

Věže se zpočátku vyráběly odléváním, jenže kvůli problémům se dočasně přešlo na nýtování, což byla i technologie užívaná po většinu času k výrobě koreb. Až v závěru sériové produkce churchillů se korby svařovaly. Za oddílem s věží následoval motor a nakonec mohutný blok převodovky Merritt-Brown se třemi diferenciály. Byla komplikovaná, ale i díky ní měl tank výtečnou pohyblivost a ovladatelnost (včetně možnosti otáčet se na místě, což tehdy spousta obrněnců nezvládala). Velký důraz konstruktéři kladli na pancéřování, jež mělo na čele sílu 102 mm, na bocích korby a čele věže 89 mm. Zbytek věže chránilo 76 mm a záď korby 51 mm oceli.