Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války (1)

O vynálezu a masovém nasazení tanků či bojových plynů za první světové války už slyšel jistě každý. Mnoho už bylo napsáno například o německé pušce Mauser či těžkém kulometu Maxim. Málokdo má však představu o nespočtu nepraktických či nepříliš rozšířených zbraních vynalezených během čtyřletého konfliktu ať už na rýsovacích prknech konstruktérů či přímo v zákopech improvizujícími pěšáky. Některé z nich skončily v propadlišti dějin či jako kuriozity v evropských muzeích, zatímco jiné konstruktéři v meziválečném období vypilovali a jejich čas přišel až za druhé světové války či dokonce ještě později.

Klíčová palebná síla

Mezi nejrozšířenější zbraně Velké války bezpochyby patří opakovací puška, se kterou pochodoval na frontu skoro každý voják, nicméně ji limitovala nízká palebná síla. Tento problém řešil těžký kulomet, jehož vysokou kadenci však zase devalvovala velká hmotnost. Z toho důvodu zařadily některé dohodové armády do své výzbroje lehké kulomety, které zpravidla dokázal obsluhovat jediný muž a díky nízké váze se daly bez problémů přenášet. Přestože ani britská, ani francouzská armáda neměla zpočátku vyvinutou vhodnou taktiku použití lewisů ani hotchkissů, jejich masové nasazení v průběhu roku 1916 Němce zaskočilo, a tak musela císařská armáda na vzniklou situaci reagovat.

Hojně využívané původně dánské lehké kulomety Madsen, které vilémovští vojáci ukořistili v boji s Rusy, zdaleka nestačily, a tak Berlín v listopadu 1916 objednal 6 000 zbraní Bergmann MG 15nA. Výtvor konstruktéra Louise Schmeissera měl zaplnit mezeru mezi puškou a těžkým kulometem a záhy se dostal také k vojákům na frontu. Lehký kulomet dosahoval kadence až 550 ran za minutu a vážil 13 kg, přičemž jeho uživatel mohl při střelbě využít také dvojnožku.

Německá armáda nasadila Bergmann MG 15nA převážně na východní a palestinské frontě, kde se vcelku osvědčil, přičemž jej výjimečně využívali také příslušníci oddílů Sturmtruppen. Pro potřeby úderníků měl však stále příliš vysokou hmotnost, a tak přivítali spíše na konci války vyráběný samopal MP 18. Ani další státy se však nedaly ve vývoji lehkých kulometů zahanbit. Kanaďané experimentovali s automatickou puškou Huot, která v mnohém překonala také slavný Lewis, nicméně konec války objednávku na 5 000 těchto zbraní pohřbil. Ani jeden z kulometů tak nakonec „neprorazil“, hlavně proto, že nedostal skutečnou šanci na bojišti.

Dron, či naváděná střela?

Bezpilotní letouny bývají spíše spojovány s 21. stoletím, jejich začátky však sahají už do období první světové války. V jejím závěru začali Američané testovat stroj, jenž měl dopravit 80kg výbušninu na vzdálenost až 75 km, tedy více než dokázalo polní dělostřelectvo. Dřevěný dvojplošník dosahující délky 3,5 m vážil zhruba 240 kg včetně smrtícího nákladu.

Směr letu určovaly železné kolejnice, z nichž startoval, přičemž obsluha pomocí rychlosti větru a vzdálenosti cíle vypočítala počet potřebných otáček, po nichž se vypnul motor a bezpilotní letoun dopadl na nepřítele. Podle dostupných zdrojů první dron, či spíše naváděná střela, nedosahoval nijak oslnivé přesnosti; šlo jen o zhruba 30 %! Výroba však byla velice levná, jediné zařízení vycházelo na zhruba 400 dolarů, přičemž do konce války jich vzniklo téměř 50.

Dokončení: Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války (2)

Ani jeden z nich však do boje nezasáhl, jednak kvůli tomu, že špatný výpočet mohl ohrozit vlastní vojáky, a také proto, že válka v Evropě brzy skončila. Vývoj pokračoval ještě v průběhu 20. let a americká armáda používala bezpilotní letoun hlavně pro výcvik protiletadlových dělostřelců i stíhacích pilotů. Nedostatek financí však způsobil ukončení tajného projektu, který Američané oživili až v průběhu druhé světové války.