Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války (1)

Německé císařství zaujalo k ponorkám na počátku 20. století spíše jen vlažný postoj. Jenže britskou námořní převahu se nedařilo překonávat ani v dlouhodobějším časovém horizontu. Domácí admiralita tak musela chtě nechtě objednávat nové podmořské čluny, jež dokázaly soupeře při nepoměrně nižších nákladech účinně ohrozit.

Stavba samotné U-35 začala 20. prosince 1912 v loděnicích Germaniawerft v Kielu. Nová ponorka vstoupila do aktivní služby 3. listopadu 1914. Pod velením Waldemara Kophamela potopila na pěti misích v Severním moři celkem 17 lodí o celkovém výtlaku 25 716 t. Úvodem je třeba dodat, že plavidlo spadalo do třídy U-31, jež si zářivými bojovými úspěchy vydobyla přezdívku „šťastná třicítka“.

Úspěšné námořní boje

Na jaře roku 1915 to vřelo nejen na hlavní frontě kolem britských ostrovů, ale také ve Středozemním moři. Vylodění dohodových vojsk u Gallipoli znamenalo pro centrální mocnosti velký problém a Němci teď museli své turecké spojence podpořit všemi dostupnými prostředky. Nejdřív tak železnicí přesunuli několik malých pobřežních člunů třídy UB-1, jejichž posádky se sice snažily, ale po pravdě řečeno žádnou velkou díru do světa neudělaly.

Lepších výsledků však dosáhla Hersingova U-21, která se odvážně vydala na cestu kolem Evropy, proklouzla Gibraltarem a následně potopila britské řadové lodě Triumph a Majestic. A tak mezi srpnem a listopadem 1915 v rakousko-uherském Kotoru postupně přistálo pět „šťastných třicítek“; U-35 připlula jako druhá. Kophamel hned při prvním výpadu potopil řadu lodí, načež zakotvil v tureckém Bodrumu, kde vzal do vleku dvě plachetnice i s vojáky a zbraněmi. Dokázal to, v co sám možná nevěřil – obě lodice nepozorovaně dopravil do libyjské Bardíje ovládané kmenem Senussiů, již vedli guerillovou válku s Italy.

Na zpáteční cestě U-35 potopila britský pomocný křižník Tara a čluny s trosečníky odtáhla do senussijského zajetí. Tím by mohl prozatím tuctový příběh skončit, ovšem za rok vyrazil z Egypta oddíl britských obrněných automobilů, které v duchu pozdějších akcí commandos či SAS projely Saharou a zajaté námořníky osvobodily. Kophamel se mezitím stal velitelem tzv. flotily Mittelmeer se sídlem v Pule a jeho osvědčenou U-35 převzal nadporučík Lothar von Arnauld de la Perière.

Francouzské kořeny

Je paradoxní, že von Arnauld měl francouzské předky – jeho pradědeček Jean Gabriel se však zapletl do nemilého souboje, v němž ke své smůle zvítězil. Protože však příliš nestál o pobyt v nějakém útulném bastilském budoáru, z Francie utekl do Pruska. Zde vstoupil do armády Fridricha Velikého, kde to dotáhl až na generálporučíka. Stihl přitom založit též početný rod vojáků a státních úředníků.

Jeho pravnuk Lothar absolvoval námořní akademii (1905) a později prošel torpédovým a dělostřeleckým kursem. Sloužil pak na bitevních lodích a jako torpédový důstojník si na palubě křižníku Emden odbyl též praxi na Dálném východě. Před válkou pracoval jako adjutant ve štábu admirála von Pohla, ale většinu času strávil v Anglii, kde se výborně naučil jazyk, zvyky i způsob myšlení ostrovního národa.

Veselý Lothar

Služba ve štábu však mladého dobrodruha trochu nudila a tak v zimě 1914–1915 prodělal vzduchoplavecký výcvik. Jenže zasáhla osudová náhoda – na jaře 1915 drželo Německo daleko méně zepelínů než zájemců o službu na nich. Von Arnauld proto požádal o převelení k jiné dobrodružné zbrani – k ponorkám.

V květnu 1915 nastoupil na školní čluny U-1 a U-2 a konečně 18. listopadu bez jakékoli bojové zkušenosti převzal U-35. O tom, že každý začátek bývá těžký, se novopečený kapitán přesvědčil už při útoku na první cíl. Jeho U-35 totiž potkala Q-loď Margit, která při výstražném výstřelu z ponorky poslušně zastavila.

Nato spustila záchranné čluny, ale když se k ní Němci ve snaze „opuštěnou“ loď dorazit přiblížili, zahřměly lodní kanóny. Palba však směřovala mimo a ponorkáři se štěstím stačili zmizet v hlubinách. Nebezpečnou zkušenost von Arnauld časem zúročil při tvorbě bezpečné, přitom ďábelsky účinné metodě potápění lodí.

Smrtící talent

U-35 nejdřív ze vzdálenosti 5–6 km vypálila výstražný výstřel. Poté, co ponorka zkrátila dráhu k cíli na polovinu, dali se do práce znova ponorkoví dělostřelci a loď potopili (bez snahy zdolat palubu lodi). Napadení námořníci měli mezitím dost času na spuštění člunů. Pokud by hodlali palbu opětovat, zásah do relativně malé ponorky se na vzdálenost kolem tří kilometrů rovnal menšímu zázraku.

Von Arnauld samozřejmě mohl útočit též torpédy z periskopové hloubky, činil tak však jen zřídka. Zdůvodňoval to šetrností (jedno torpédo stálo 30 000 marek) i malou zásobou torpéd, rovněž ale romantickou snahou bojovat „čestně“ či nezabíjet víc lidí, než je bezpodmínečně nutné.

Dokončenní: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války (2)

Vraťme se ale na začátek von Arnauldovy závratné kariéry. Svůj první parník jménem Sutherland potopil 17. ledna 1916, další lodě v rychlém sledu následovaly. Z válečného hlediska řadíme k nejdůležitějším zlikvidovaným plavidlům pomocný křižník La Provence s takřka dvěma tisícovkami koloniálních vojáků na palubě. U-35 tentokrát výjimečně útočila torpédem – s výsledkem smrti tisícovky mužů.