Německá tanková rota v boji: Jak překonat vodní překážku

Překonání vodního toku tankovými skupinami za chodu představuje (kromě obojživelných operací) nejsložitější taktický problém. I v tomto případě se Wehrmacht snažil využít kombinovaný útok, kde velmi záleželo na koordinaci všech nasazených jednotek.

Předchozí část: Německá tanková rota v boji: Všestranně použitelná zbraň

Vodní překážky

Jako první šlo do akce samohybné dělostřelectvo a střemhlavé bombardéry, které zaútočily na vzdálený konec mostu podle instrukcí pozemních pozorovatelů. Cílem bylo ohlušit obránce a donutit je stáhnout se do krytů. Zároveň vyrazily vpřed lehké tanky s obrněnými automobily, které bleskově přejely přes most a vybudovaly na druhém břehu opěrné body.

Spolu s nimi postupovali vpřed i ženisté, kteří se okamžitě pustili do odminování okolí a likvidace demoličních náloží. Okamžitě po obsazení mostu přes něj rychle přejely útočné skupiny, které postupovaly hlouběji do vnitrozemí a ustavily obranný perimetr dříve, než se nepřítel vzpamatoval.

Kolem mostu pak divize rozmístila motorizované lehké a těžké baterie flaku, které rovněž postupovaly za čelními pancéřovými odřady. Ženisté mezitím kontrolovali stav mostovky a vojenští policisté řídili dopravu tak, aby nevznikaly velké shluky stojících vozidel, jež by představovaly ideální cíl nepřátelského protiútoku.

Někdy se nepříteli podařilo most zničit nebo aspoň poškodit, takže museli opět zaúřadovat ženisté, kteří začali okamžitě s opravami, nebo po přisunutí divizní mostní kolony postavili pontonový přechod přes řeku, jenž však měl jen omezenou nosnost. Padesátimetrový most unesl vozidla o hmotnosti 16 tun, zatímco osmdesátimetrový dokázaly překonat jen osmitunové stroje, takže byl vhodný pouze pro lehké tanky a obrněné automobily.

Přes řeku suchou nohou

Pokud se na směru německého útoku nenacházel žádný most, postavili ženisté prámy a zřídili na vhodném místě přívoz. Převážet se musely i střední tanky a další technika, již by pontonové mosty neunesly. Prámy se buď táhly na lanech, nebo k nim vojáci připojili motorové čluny. Oba způsoby pohonu však byly velmi pomalé a o bleskovém útoku nemohlo být ani řeči.

Pěchota se dostávala na druhý břeh buď na gumových ženijních člunech, nebo pro ni vyrostly improvizované lávky. Na východní frontě za velkých mrazů přestávaly být řeky překážkou a celé divizní kolony je mohly přejet po zamrzlé hladině. Ženisté pouze zkontrolovali a vytyčili cestu a dbali na dodržování bezpečných rozestupů vozidel.

Na cestě

Pokud to terén umožňoval, tak se tankové jednotky přesouvaly po předem vybraných a vytyčených trasách. Ženijní velitelé prověřili nosnost mostů a silnic, výškový profil trasy a určili objížďky pro případ nepřátelských aktivit. Obrněná vozidla měla tak velkou spotřebu pohonných hmot, že bylo třeba vyhýbat se pokud možno jízdě v otevřeném terénu. Za druhé světové války ještě nebylo zvykem převážet tanky na podvalnících jako dnes a každý kilometr zbytečné jízdy byl v divizním měřítku spotřeby znát.

Celou trasu přesunu kontrolovali vojenští policisté a vyčleněné motocyklové jednotky, protože zvláště na východní frontě nebylo možné spoléhat na dopravní značení. Tankové roty se přesouvaly organizovaně v praporních nebo plukovních proudech na hlavní ose přesunu, nebo mohly být vyčleněny s dalšími motorizovanými jednotkami ke krytí boků hlavních sil.

Tyto průzkumné a zajišťovací odřady se pohybovaly paralelně s hlavními proudy ve vzdálenosti asi 3–5 km a měly zabránit náhlému útoku partyzánů nebo nepřátelských mobilních jednotek. Praporní a plukovní štáby zpracovaly pro všechny podřízené síly přesný časový harmonogram, který stanovoval rychlost přesunu s ohledem na zařazená vozidla, určená místa na přestávky pro technickou kontrolu a natankování pohonných hmot. Na začátku války probíhaly přesuny ve dne, ale jakmile získali Spojenci vzdušnou nadvládu, musely se veškeré pohyby techniky provádět v noci.

Dokončení: Německá tanková rota v boji: Jak se držet v obraně 

To kladlo ještě mnohem větší nároky na přípravu, protože proudy vozidel se pohybovaly se zakrytými světly a narazit do jiného tanku nebo zabloudit nebylo nic těžkého. Po vylodění v Normandii útočilo spojenecké taktické letectvo za dne i po osamělých motospojkách, takže musely kolony tanků a zásobovacích vozidel zůstávat v lesích pod maskovacími sítěmi a vyjíždět až po setmění.