Německá operace Weitsprung: Plán likvidace Stalina, Roosevelta a Churchilla (2)

O uskutečnění atentátu na Stalina, Roosevelta, Churchilla a v první fázi plánů i na Charlese de Gaulla, během teheránské schůzky v roce 1943, se ucházel Abwehr admirála Canarise, pozadu ale nechtěla zůstat ani Schellenbergova SD.

Předchozí část: Německá operace Weitsprung: Plán likvidace Stalina, Roosevelta a Churchilla (1)

Nakonec však zvítězila reálnější varianta atentátu. Podařilo se odstranit i dvojkolejnost plánovaní a operace Abwehru byla zrušena, Canarisovi agenti se však měli podílet na „Dalekém skoku“. V Schellenbergově úřadě vzniklo speciální komando pod vedením SS-Sturmbannführera Rudolfa von Holten-Pfluga, ve kterém působili i sovětští zajatci naverbovaní ke kolaboraci v rámci operace Zeppelin (tedy podvratných aktivit proti SSSR).

NKVD se chystá na střet 

Von Holten-Pflug měl údajně velké ambice a chtěl předčít i Skorzenyho, který byl v tu dobu oslavován za úspěšné osvobození Benita Mussoliniho v září 1943. Avšak přípravy operace nezůstaly Sovětům utajené. Agent Nikolaj Kuzněcov, který působil v nacistickém bezpečnostním aparátu pod složitě získanou identitou Paula Sieberta, poslal do vlasti prvotní informace. Ty dostal na stůl obávaný šéf Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD) Lavrentij Berija.

Sověti začali s rozsáhlými protiopatřeními. Hlavní zodpovědnost ležela na bedrech vedoucího rezidentury NKVD v Teheránu Ivana Agajance, který dostal k ruce speciální pluk téže organizace. O své představitele se bály i americké a britské tajné služby. Starost jim přitom dělali nejen nepřátelští agenti, ale i použití moderních nacistických zbraní. Zvláštní pozornost budila klouzavá řízená puma FRITZ X (Ruhrstahl SD 1400). Zabezpečena musela být i místa přesunu a mezipřistání západních delegací a jejich logistického doprovodu. To se týkalo i nacistickými špiony doslova prošpikované Káhiry. 

Výsadkáři zlikvidováni 

Nakonec však hlavní tíha ochrany „velké trojky“ dolehla na Sověty. Podle jejich zdrojů byly k akci vypraveny dva oddíly SD. První odstartoval dne 22. listopadu 1943 ze základny Luftwaffe na Krymu na palubě dopravního čtyřmotorového Junkersu Ju-290 a přistál u íránského města Kazvín. Druhý byl vyslán o dva dny později k městu Kóm. Oba výsadky měly mít dohromady 38 mužů, kteří po přistání vstoupili do kontaktu s íránskými proněmeckými opozičními skupinami. 

Sovětské orgány nicméně o výsadcích rychle začaly shromažďovat informace. Sledovaly mimo jiné německé radisty, kteří od Kómu do Teheránu cestovali na velbloudech a podávali zprávy o svých aktivitách do berlínské centrály. Nakonec se podařilo většinu výsadkářů Sicherheitsdienstu zlikvidovat ještě předtím, než mohli reálně ohrozit vůdce spojeneckých mocností. Několik Němců údajně padlo za oběť i britským agentům z CICI (Combined Intelligence Center Iraq and Persia).

Američané i Britové byli spolu se svými doprovody po příletu do Teheránu důkladně varováni před hrozícím nebezpečím. Roosevelt dokonce změnil plánované místo ubytování a přijal nabídku na střechu nad hlavou od sovětského velvyslanectví. V budově, kterou měli Sověti pod kontrolou, se nacházela odposlouchávací zařízení, zaznamenávající každé slovo amerického prezidenta a jeho diplomatů. Na své spojence bedlivě dohlíželi i ozbrojenci z NKVD.

Velká mystifikace? 

Právě tato snaha dostat Roosevelta „pod sovětskou střechu“ a poválečné vyzdvihování celého případu sovětskou propagandou vyvolávají otázky o věrohodnosti celé výše popsané verze. O údajně chystaném atentátu kolovaly po druhé světové válce pouze nepotvrzené spekulace. V 60. letech se pak nejprve v Sovětském svazu a poté i ve spřátelených médiích na západě objevily podrobné informace o úspěšné likvidaci německých atentátníků.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Do širšího povědomí veřejnosti se je podařilo dostat i díky hvězdně obsazenému hranému filmu Teherán 43 z roku 1980. Někteří západní historici – jako Adrian O’Sullivan či Garry Kern však existenci celé operace zpochybňují a za vyfabulovaná označují i jména některých aktérů. Proti nim však stojí jiní – například Bil Yenne a řada současných ruských autorů – kteří poutavě rozpracovávají původní sovětskou verzi příběhu.