Nejlepší ponorkoví kapitáni 2. světové války (2): David Wanklyn, postrach Středozemního moře

Ačkoli britské ponorkové loďstvo v první světové válce zaznamenalo řadu úspěchů, v meziválečném období se dostalo na okraj zájmu. Na vině byl vynález asdicu (sonaru), o němž Britové soudili, že dokáže ponorky najít s pravděpodobností až 80 %. Podmořské čluny potenciálních nepřátel se tudíž považovaly za předem vyřízené a námořnictvo vlastní ponorky provozovalo s trochou nadsázky jen proto, že mohly válčit proti mocnostem, které sonar zatím neměly.

Předchozí část: Nejlepší ponorkoví kapitáni druhé světové války (1): Otto Kretschmer

To v praxi znamenalo, že neexistovaly žádné oficiální taktické postupy. Všechny nedostatky se projevily v prvních měsících války. Britské ponorky bojovaly statečně, dosáhly jistých úspěchů, ale kvůli špatnému výcviku utrpěly velké ztráty. Kapitáni se učili za pochodu a není divu, že britská ponorková taktika vykrystalizovala do poměrně opatrné podoby. Ať už britské čluny operovaly kolem Norska nebo ve Středomoří, kvůli blízkosti nepřátelských leteckých základen zůstávaly přes den ponořené a na hladině se plavily jen v noci.

Flegmatický bojovník

Útok spočíval ve vypálení salvy, a to buď několika torpéd současně s rozptylem pár stupňů, anebo v „hadicovém“ odpalu bez rozptylu, ale s časovou prodlevou, přičemž o kýžený rozestup torpéd se postaral pohyb napadeného plavidla.

David Wanklyn se k ponorkové flotile dal z čistě pragmatických důvodů. Když v roce 1933 skládal zkoušky na poručíka, zemřel mu otec a matka se octla zcela bez prostředků. Služba u ponorek nabízela nezanedbatelné příplatky, takže milující syn mohl rodinu lépe finančně podporovat. Přesto se dá říci, že Wanklyn zvolil dobře. Spolubojovníci jej charakterizovali jako sice flegmatického, zároveň ale přátelského, systematického a trpělivého muže, který dělal svou práci, jak nejlépe uměl.

Masakry ve Středomoří

Přesnou mušku Wanklyn prokázal v červenci 1940, kdy jako velitel obstarožního člunu H.31 odmítl roli lovené zvěře a v Severním moři zničil německý stíhač ponorek. Krátce nato získal velení ponorky Upholder, která v lednu 1941 zamířila na Maltu. Středozemní moře v té době představovalo oblast, z níž se ponorky zpět do Británie takřka nevracely. Životy jejich posádek se počítaly na týdny až měsíce a i ty nejlepší si takřka vždy našlanějaká mina, letoun nebo torpédoborec.

Přesto se všichni námořníci snažili ze všech sil a Wanklyn nebyl výjimka. Z nějakého důvodu ale nedokázal naplnit očekávání. Na cíle útočil z nesmyslné vzdálenosti, jindy špatně odhadl rychlost či úhel odpalu torpéd a jeho výsledky po celé tři měsíce tak byly nulové. Pak ale Wanklyn začal „úřadovat“.

Neznámý osud

V dubnu 1941 poškodil velký francouzský parník v německém nájmu a dorazil dvě nákladní lodě poškozené útokem britských torpédoborců. O tři týdny později se zbavil torpédoborce a dvěma torpédy potopil silně chráněný velký italský transport Conte Rosso s 2 729 vojáky na palubě. Tohoto úspěchu navíc dosáhl bez fungujícího asdicu. Ani zdaleka se nejednalo o ojedinělý čin. V příštích měsících Upholder vyplouval k italským, sicilským a africkým břehům, ničil nepřátelskou dopravu a kličkoval v palbě hlubinných bomb.

TIP: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů

Wanklynovým torpédům neunikl ani poškozený křižník Giuseppe Garibaldi či transporty Neptunia a Oceania, na nichž zahynulo 800 německých vojáků a dalších 7 000 mužů přišlo o veškerou výzbroj. Pomyslnou třešničku na dortu představoval zničený torpédoborec a tři italské ponorky, ale štěstí Wanklynovi nemohlo přát věčně. Na poslední plavbu se Upholder vydal počátkem dubna 1942 a zmizel beze stop. O osudu člunu koluje mnoho dohadů, nicméně má se za to, že slavný člun i se svým velitelem podlehl náletu dvou bombardérů Do 17 z KG 26, které 14. dubna svrhly pumy na stín připomínající ponořenou ponorku.