Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů (3)

Nadporučík Malcolm Brannen od velitelské roty 3. praporu 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize nemohl ve svých vzpomínkách vynechat střet se štábním vozidlem, při němž zabil generálporučíka Wilhelma Falleye, velitele německé 91. pěší divize: „Nedopadl jsem na zem – místo toho jsem zůstal viset na jabloni. Nedařilo se mi vyprostit z padáku, a tak jsem se svým zákopovým nožem snažil přeřezat popruhy. Hlavně kolem nohou a hrudníku mě ale obepínaly tak těsně, že jsem měl velký problém dostat pod ně čepel. Další věc, která moje snažení ztěžovala, spočívala v tom, že každou chvíli okolo stromu někdo proběhl, a já ve tmě nic neviděl, takže se nedalo rozeznat, kdo je přítel a kdo protivník."

Skupina se rozrůstá

Brannen pokračuje ve vyprávění: "Proto pokaždé, když někdo šel, musel jsem svůj zápas o vysvobození přerušit. (…) Když jsem se konečně dostal na zem, uslyšel jsem dech několika mužů, pak šeptem vyslovené heslo a také správnou odpověď. Byli to tři jiní výsadkáři v příkopě hned vedle mne. Chvíli jsme pozorovali německé kulometné hnízdo asi 100 m od nás, které chrlilo smrt na každého v jeho směru palby. Pak jsme se rozhodli vydat se na severozápad, neboť jsme očekávali, že by tam mohla být naše jednotka. (…) Narazili jsme na poručíka Harolda Richarda z roty A 508. pluku a jeho spojovacího poddůstojníka seržanta Halla.

Všichni jsme se znali, neboť jsme spolu sloužili již od aktivace pluku. Po poradě jsme se rozhodli zeptat na směr v nedalekém domě; v tu chvíli čítala naše skupina 12 mužů a dva důstojníky. Rozdělili jsme ae a obklíčili zmíněný dům. Po chvíli vyběhl ze dveří majitel a další obyvatelé na nás zvědavě koukali z oken. Pomocí brožurky se základy francouzštiny a map jsme se dozvěděli, že se nacházíme mezi obcemi Picauville a Etienville. Skvělé! Nyní jsme měli přesnou lokaci a mohli si naplánovat další postup, abychom se spojili s jednotkou. ‚Přijíždí auto,‘ povídám, ‚zastavíme ho!‘

Přepad, který vstoupil do dějin

Poručík Richard se přesunul ze dveří ke straně domu a několik mužů přeběhlo ke kamenné zdi na druhé straně. Dveře domu se zavřely, já vyšel na silnici, vztyčil ruku a zařval: ‚stát!‘ Auto ale zrychlilo, a když projelo okolo mne skočil jsem na druhou stranu silnice a snad všichni muži začali střílet. Sledoval jsem, jak auto dostalo mnoho zásahů a narazilo do zdi poté, co nad ním řidič ztratil kontrolu, když se snažil skrýt před deštěm střel. Vůz byl zcela prostřílený a čelní štítek rozbitý. Řidič, německý svobodník, byl vymrštěn ze svého sedadla a snažil se okénkem dostal do sklepa domu.

Důstojník sedící na předním sedadle byl nalezen později zhroucený na podlaze, s hlavou a rameny visícími ven z auta, mrtvý. Další cestující ze zadního sedadla se plazil prostředkem cesty ke svému lugeru, který mu náraz vozu do zdi vyrazil z ruky. Podíval se na mne a zatímco se stále blížil ke své zbrani, prosil mě německy a potom i anglicky: ‚nezabíjej, nezabíjej!‘ Pomyslel jsem si: ‚nejsem chladnokrevný zabiják, jsem člověk, jestli se ale dostane k tomu lugeru, jsem to já nebo on nebo někdo z mých mužů.‘ Takže jsem vystřelil.

Dostal zásah do čela, ani o tom nevěděl. Netrpěl. Pak jsme zjistili, že jsme zabili majora a generálmajora (až později jsem se dozvěděl, že šlo o generálporučíka). Svobodníka jsme zajali a nechali ho nést dva kufříky plné ofi ciálních dokumentů, které jsme našli v autě. Když jsme z místa odcházeli, otočil jsem generálovu čepici a hledal něco, co by jej identifi kovalo nebo alespoň prozradilo příslušnost k jednotce. Našel jsem jen jméno vytištěné uvnitř. To jméno znělo Falley – ‚já mám v kulometné četě Steva Falleta,‘ pomyslel jsem si jen.“

Pod palbou

Vojín první třídy Richard Hill z roty E 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize vzpomínal na okamžik svého zranění a následného zajetí: „Třetího dne po seskoku jsem se setkal se čtyřmi dalšími vojáky a vzápětí jsme narazili na německý stan pro čtyři muže a několik motocyklů, které jsme rozstříleli na kusy. Když jsme pak vstoupili do jabloňového sadu, skopčáci nás uviděli a spustili palbu. Zabili dva muže, kteří se ukrývali v živém plotu. ‚Musíme se odsud dostat!,‘ zakřičel jsem na ostatní. Schovávali jsme se za kmeny jabloní a vzduchem létaly jejich květy sestřelené německou palbou. Vzápětí mě trefili do nohy. Nebylo to zlé, jen škrábnutí – jako by mě štípl mravenec. 

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

Němci byli nejblíže seržantovi a ten na nás zakřičel: ‚Neměli bychom se vzdát?‘ Já byl příliš vyděšený na to, abych cokoliv udělal nebo něco řekl. Ten chlapík mi nejspíš zachránil život. Vztyčil kus bílé látky a palba utichla. Postavili jsme se, načež k nám přišlo pět Němců, kteří nám hned sebrali všechno, co se jim hodilo...“