Mýty kolem atentátu na Heydricha (3): Osudy hrdinných výsadkářů

Nekončící spekulace se dodnes vedou o důvodech smrti Reinharda Heydricha. Mluví se o jedu (snad botulotoxinu) přidaném do bomby. Rovněž se někdy diskutuje o iniciativě Himmlera či Canarise, kteří se měli údajně postarat, aby lékaři zraněného Heydricha záměrně špatně léčili, a tak odstranili jejich konkurenta v ostrém boji o moc.

Předchozí části:

Kdo byl Ladislav Vaněk a jakou úlohu sehrál v operaci Anthropoid

Otazníky kolem akce Anthropoid

Přitom už v roce 2004 objevil historik Vojtěch Šustek ve Státním ústředním archivu Heydrichův pitevní protokol – do té doby považovaný za ztracený – který jednoznačně konstatuje, že důvod Heydrichovy smrti spočíval v sepsi, vyvolané nečistotami vniklými do protektorova organismu z kovových součástí výbuchem roztrženého automobilu. K tomu nutno třeba připočíst sníženou imunitu v důsledku vynětí roztržené sleziny. Pitevní protokol tedy sice mluví jasně, jenže konspirační teorie se vyvracejí těžko…

Sedm proti sedmi stům

Všichni ten film známe. Jiří Sequens složil svým působivým a po umělecké stránce velmi hodnotným filmem Atentát všem výsadkářům nesmrtelný hold. Jenže realita bojového střetu v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici vypadala úplně jinak. Pomiňme, že Němci nevpadli do chrámu předním monumentálním vchodem, ale zadními dveřmi vedoucími do chodby ke kostelníkovu bytu. Šlo o akci gestapa, které přišlo zatýkat atentátníky; oněch 740 esesmanů fungovalo zpočátku jako nezbytná záloha a uzávěra prostoru.

Až když narazili na odpor tří obránců chrámové lodi, pálících z kůru a balkonu, museli zapojit těžce vyzbrojené vojáky. Teprve poté vypukla bitva, s níž Němci podle všeho ani v nejmenším nepočítali a kterou musíme řadit k nejstatečnějším bojovým výkonům vojáků v druhé světové válce vůbec. Všech sedm výsadkářů muselo od prvního okamžiku vědět, že nemají šanci.

Vzdát se nehodlali. Ale skutečnost, že se rozhodli pro více než sedmihodinový boj, místo aby spáchali sebevraždu v okamžiku, kdy pochopili bezvýchodnost situace, je po zásluze staví na piedestal největších československých hrdinů celé naší historie. A jejich statečnost musíme vnímat jako ještě větší, když si uvědomíme, že stonásobné přesile (poměr sil dosahoval skutečně sedm proti téměř 800 mužů) čelili vyzbrojení pouze pistolemi. Sedm stenů se dobře vyjímá ve všech existujících filmech, ale oněch sedm čs. vojáků skutečně mělo k dispozici pouze pistole.

Musíme si uvědomit, že samopaly se ve výzbroji paraskupin až na výjimky nenacházely. Ten Gabčíkův zůstal odhozený v kobyliské zatáčce, ostatní skupiny měly ve výbavě zpravidla vysílačky či výbušniny pro sabotážní účely, nemluvě o tom, že většinu přepravních kontejnerů první vlny výsadků se gestapu podařilo zabavit. K často prezentovaným legendám patří rovněž náhodné objevení mužů skrývajících se v kryptě.

Podle tohoto mýtu gestapo teprve po přemožení trojice obránců kůru nalezlo jakýsi čtvrtý kabát, který je přivedl na myšlenku, že v kostele se musí nacházet víc lidí. Jde samozřejmě o nesmysl, protože klíčovou informaci o úkrytu v kostele v Resslově ulici s největší pravděpodobností poskytl gestapu surově mučený jednadvacetiletý odbojář Vlastimil „Aťa“ Moravec, který o úkrytu v kryptě věděl. Gestapo tedy zřejmě nepřekvapil jakýsi pofiderní čtvrtý kabát, ale trojice špičkových vojáků bránících nadzemní prostory kostela.

Do úzké kanalizace

Nedávno přišel Vojtěch Šustek s další revoluční teorií – legendární pokus čtveřice parašutistů uvězněných v obležené kryptě prokopat se do kanalizace tvoří podle všeho další mýtus. Už dávno fakta vyvrátila možnost, že by měli šanci uspět – kanalizační trubky v Resslově ulici v té době dosahovaly průměru v řádu centimetrů. Podle všeho ani k onomu pokusu nedošlo a tato legenda zřejmě vznikla v průběhu natáčení Sequensova filmu.

A pro úplnost dodejme poslední mýtus – počty německých ztrát během boje v kostele. Zde se ovšem jedná spíše o hádanku; správnou odpověď už se asi nedozvíme. Sedm vlastenců nepochybně protivníkovi řadu ztrát způsobilo, ale žádná ze zpráv o boji žádné padlé nezmiňuje. Nezmiňují ovšem ani raněné – a je pravda, že na historických snímcích, kde K. H. Frank osobně vyznamenává raněné německé vojáky v lazaretu SS v Podolí, se jich nachází celkem dlouhá řada.

Jen to číslo se nedaří zjistit. I přes mnoho legend představuje likvidace nejvyššího šéfa bezpečnosti třetí říše i neskutečně statečný boj sedmi mužů v pravoslavném chrámu v pražské Resslově ulici jedny z nejheroičtějších skutků naší národní historie. Atentát však rovněž provází jistá kontroverze a otázka, zdali Heydrichova smrt stála za následné tisíce obětí z řad Čechů a Moravanů, nepřestává zaměstnávat historiky i veřejnost.