Mongolská metropole Ulánbátar: Buddhové mezi paneláky

Knejzajímavějším místům dnešního Ulánbátaru patří klášterní komplex Gandantegchinlen z 18. století. Krkolomný název se z tibetštiny překládá jako „skvělé místo plné radosti“ a místní si ho zkracují na Gandan. Už z dálky je patrné, že člověk hledí na ikonickou památku, v níž se setkávají tři architektonické vlivy – čínský, tibetský a samozřejmě mongolský.

Impozantnost a atmosféru areálu nasajete především ráno, kdy tam bývá poměrně rušno. Poutníci zapalují při velké urně vonné tyčinky a kouř si rukama vhánějí do obličeje. Na náměstí se shromažďují mniši odění do barevných rouch, někteří mají na hlavě i čepici. V devět hodin dva z nich fouknou do velkých mušlí, z nichž se ozve pronikavý zvuk, zvoucí ke společným modlitbám v chrámu.

Stín minulosti

Vnitřku svatostánku dominuje obrovská socha Avalókitéšvary, zosobnění milosti a lásky v podobě člověka s rukama sepjatýma na prsou a se zlatou korunou na hlavě. Ohromné dílo zdobené zlatými lístky a 2 286 drahokamy měří téměř 27 metrů, což z něj činí největší skulpturu na světě umístěnou v interiéru. Jde o masivní připomínku toho, čeho se mnoha místním buddhistům ve 30. letech minulého století nedostalo. 

Mongolsko totiž, stejně jako další asijské státy, zažilo drsná léta komunistického diktátu. Mnozí buddhisté tak rok 1937, kdy začaly útoky na kláštery, chrámy i mnichy, dodnes vnímají jako katastrofu. Komunisté desetitisíce z nich zabili, řadu jich uvěznili a zničili nejposvátnější místa země. Pro dnešní Ulánbátar se dál jedná o stigma a živou bolestivou vzpomínku.

Čingischán i Süchbátar 

Zatímco duši metropole tvoří klášter Gandan, její srdce bije na moderním a rozlehlém náměstí, na které nehybnýma očima shlíží slavný dobyvatel Čingischán. Jde o architektonický spletenec posledních dvou staletí, ale nic tam nepůsobí nepatřičně: Navzdory očekávání žijí různé místní styly v symbióze a harmonii. 

Levá i pravá strana plochy patří sovětským budovám, jako je kongresové centrum, opera, banka či burza. Jejich neoklasický styl s barevnými fasádami a zapuštěnými sloupy pak na koncích náměstí vystřídají nejmodernější stavby města. Nejznámější je obrovitý parlament, který až do roku 2005 zůstával „obyčejným“ palácem, jakých vznikla mezi Bukureští, Minskem či Moskvou spousta. Radnice se však rozhodla pro radikální přestavbu: Mauzoleum „mongolského Lenina“ Damdina Süchbátara nechala strhnout a palác přebudovala tak, že kolemjdoucí jen uznale kývají hlavou – moderní rysy, ostré hrany, zlaté pásy, sklo, mísení modré, zlaté a šedé, a nakonec i monumentální socha sedícího Čingischána ve společnosti čtyř jeho generálů. Z opačné strany uzavírá náměstí nejvyšší budova země, 105 metrů vysoký mrakodrap Blue Sky Tower, připomínající plachtu lodi. Tam skutečně bije mongolské srdce 21. století.

Miska slaného čaje

Za moderní výškovou zástavbou se mezi sklobetonem krčí další krásný klášterní komplex, Choijin Lama. Začátkem 20. století v něm dokonce žil bratr panovníka Bogd-chána, který se u lidu těšil oblibě a pověsti věštce. Mongolsko dosud nepoznamenal masový turismus, takže tam nepotkáte ani živáčka. Prázdnota a opuštěnost místa však jen podtrhnou jeho dokonalou atmosféru. 

Hlavní ulice se odtud rozbíhá dál, zařezává se hlouběji do města a končí na náměstí před velkým obchodním domem. Tam prodávají vše, co se týká Mongolska, od tradičních šperků přes stolní hry, zbraně, kožešiny až po různé drobnosti. Prostranství zdobí také poměrně nečekaný památník: Z cihlového jablka hledí čtyři podobizny členů kapely Beatles. Kdysi se totiž právě tady kšeftovalo s jejich deskami, a tak si fanoušci chtěli slavnou éru připomínat i sochou.

Malé bistro na rohu pak prodává tradiční mongolskou pochoutku búz, tedy buchtičky naplněné směsí mletého skopového masa a cibulky. Zapijete je typickým slaným čajem, na jehož chuť si ovšem našinec musí zvyknout (viz Jačí máslo, kobylí mléko). 

Národ nomádů

Ulánbátar představuje obrovský živoucí organismus. Chcete-li zjistit, jak velký skutečně je, vydejte se na jeho jižní okraj. Tam se na pahorku Zaisan vyjímá stařičký socialistický památník mongolsko-ruského přátelství. Mozaiky zachycují okamžiky z mongolské historie, v níž jsou hlavními hrdiny právě Sověti. 

Víc vás ovšem uchvátí výhled, protože se vám město doslova rozlije pod nohama. Protíná ho dravá řeka Túl, která je pro Mongoly posvátná, takže ji nazývají „Královna“. Překvapivě však nespatříte žádná zaostalá sídliště, chycená v okovech socialistické země. Centrum tvoří vysoké domy, ale směrem k okrajům se zástavba snižuje a nakonec se promění v maličké domky s barevnými plechovými střechami. 

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Z druhé strany památníku spočine váš pohled na ráji Ulánbátaru: zelené kopce, lesy, nízké domy, chaty a jurty. Ticho a klid, přesně jak to mají Mongolové rádi. Právě z výšky je vidět, že jim kočování dosud koluje v krvi. Jurta pro ně tvoří základ, a přestože mnozí lidé zejména ve městě obývají byty, jurty si udržují místo v jejich srdcích. Sem tam je proto zahlédnete stát vedle domů, nebo dokonce na střeše paneláku. Někteří obyvatelé tak v létě žijí v jurtách a na zimu se přesouvají do bytů. Nomádský a městský život tím v daleké asijské zemi získává jiný rozměr.